SVIŤ, MÁ STARÁ LAMPO...

Antonín Klášterský

SVIŤ, MÁ STARÁ LAMPO...
Sviť, má stará lampo, vesele mi sviť, je to nyní kolem všecko jiné, viď! Pamatuješ dosud, jak jsem s tebou tich skláněl horkou hlavu nad kupami knih? Ó, ty noci dlouhé, v něž jsme zřeli ven, kde jakby se nikdy neměl zrodit den. Plamen tvůj se tiše jak má duše třás’, jakoby i tebou zachvěl noci mráz. Ba i někdy z plamu teskný kvil ti táh’, že tak sami bdíme, sami v nočních tmách. Sviť, má stará lampo, vesele mi sviť, je to nyní kolem všecko jiné, viď! Ne již noci mrazem, radostí se chvěj, když tak svítíš v ženy mojí obličej. 55 Vidíš, jak v tvůj plamen, úsměv na rtu, zří, besedovat budem spolu všichni tři. Na rtu jejím úsměv, který mám tak rád, s oka mého září bude s tebou plát. Jakže? Družka věrná, nocí smutných stráž, nyní místo svitu náhle shasínáš? Zrádná! jistě v spolku jsi už s ženou mou, jež se na mém klíně uzardívá tmou. 56