SVIŤ, MÁ STARÁ LAMPO...
Sviť, má stará lampo, vesele mi sviť,
je to nyní kolem všecko jiné, viď!
Pamatuješ dosud, jak jsem s tebou tich
skláněl horkou hlavu nad kupami knih?
Ó, ty noci dlouhé, v něž jsme zřeli ven,
kde jakby se nikdy neměl zrodit den.
Plamen tvůj se tiše jak má duše třás’,
jakoby i tebou zachvěl noci mráz.
Ba i někdy z plamu teskný kvil ti táh’,
že tak sami bdíme, sami v nočních tmách.
Sviť, má stará lampo, vesele mi sviť,
je to nyní kolem všecko jiné, viď!
Ne již noci mrazem, radostí se chvěj,
když tak svítíš v ženy mojí obličej.
55
Vidíš, jak v tvůj plamen, úsměv na rtu, zří,
besedovat budem spolu všichni tři.
Na rtu jejím úsměv, který mám tak rád,
s oka mého září bude s tebou plát.
Jakže? Družka věrná, nocí smutných stráž,
nyní místo svitu náhle shasínáš?
Zrádná! jistě v spolku jsi už s ženou mou,
jež se na mém klíně uzardívá tmou.
56