John Milter, starý Columbijský rybář,
když navracel se jednou ve svém člunu
z šírého moře ku svým rodným břehům,
zřel v dáli – on však oči měl jak orel –
jak po vlnách se houpá temný předmět,
jenž, jak jej vlna podávala vlně,
se někdy zalesk’. Zamířil hned člunem
k té divné skvrně, honil ji a stíhal,
až dostih’ jí a vynes’ z vody – láhev.
Ta jistě dlouhou konala již cestu
po oceáně podle svého vzhledu,
a starý rybář potichu si zaklel,
vždyť byla to jen prázdná stará láhev,
střep bezcenný, a láhev dobré whisky
jej mohla smířit. Kdo ji hodil v moře?
Snad byl by ji tam do vln vrhnul zpátky
v své první zlosti, ale potom vida,
že zamčena je, uzavřena pevně,
jen starou hlavou zakroutil a složiv
ji na dně člunu, mířil znova k břehu.
Zde člun svůj vytáh’, rozbil hrdlo láhve
a sáhl do vnitř. Vyňal plný žasu
pruh papíru a na něm těžce četl:
„Loď naši ‚Sea-maid‘ stihla strašná bouře
na oceáně velkém, není spásy
již pro nás, voda do lodi se valí,
a spějeme s ní všichni zvolna ke dnu.
Ta láhev nese od nás slední pozdrav
a spolu zvěst, jež nemá zhynout s námi,
že v šířce (a tu čísla stála) našli
jsme krásný, nový, liduprázdný ostrov.“
John Milter čet a četl zase znova
(i kapitána jméno pod tím stálo)
a protíral si oči jako po snu.
Ó, bůh ví, kolik myšlének teď šlehlo
mu starou hlavou v přeletu a spěchu.
Kus nové země! A on sám ví o ní,
z všech lidí sám! Což, kdyby všecko tajil
a sám se vydal s rodinou svou k výspě,
ji zaujal a svou prohlásil půdou?
A myslí jeho táhl vábný obraz,
jak bohatého ostrova je králem,
jak honí, loví, po lesích se toulá,
jak na kožích si hoví, pije whisky
a poroučí a vládne. Sám se usmát
těm musil snům, a napadlo ho, rychle
že úřadům dát musí o všem zprávu,
snad odměny že získá – dál však váhal,
neb jak tu seděl před hučícím mořem
sám na skalině, lákalo jej znovu
se zamysliti nad tou divnou zvěstí.
Loď vypraví se – myslil, to je jisto,
ten ostrov zajmout, a co bude dále?
Snad jiná velmoc, také půdy chtiva,
tu bude chtíti vyrvat drahou kořist,
a vzplane válka. Krví lidskou zbarví
se vlny moře, na krev pláčem zrudnou
pak oči matek, jimž to vezme děti.
A zatím v ostrov připlaví se z dálky
sta dobrodruhů, žízeň zlata v očích.
Ti počnou kácet lesy, které dosud
se v svatém tichu zdvihají tam k slunci,
a kramařiti počnou, hledat, loupit
a navzájem se šidit, bít a vraždit.
Kéž nemýlí se zvěst, že není lidí
na oné výspě! nebo ký jich osud,
tam jsou-li přece! Slyším zvonit pouta,
jež připínají divochům těm vzdorným,
a plantáže už vidím v šíré dálce,
kde pod údery holí, šlehem bičů
zní lidí skřek, a pot jich s čela teče,
by na zlato se měnil. Žádné štěstí
tam vzpláti nemá, jenom žal a bolest
a mor a hlad a bída, nemoc, vražda
a děs a hrůza, otroctví a trýzeň
se přenésti tam mají z všeho světa.
Že mají? vskutku? vždyť to v mojí ruce! –
se usmál starý, vrásek plný rybář
a papír zved’ a roztrhal jej v kousky.
Jak na ten mžik by býval jenom čekal,
se od moře zdvih’ prudký silný vítr,
ty bílé proužky vznesl na svých křídlech,
že mihly se jak bělásků roj v luhu,
a nad mořem je spustil. Ustrnule
se za nimi mžik díval starý rybář,
pak vstal a odkop’ střepy láhve v moře.