LESNÍ TŮŇ.
Tam hluboko v lesích, tam lesní tůň spí,
ji ve smutek zaklel kýs čaroděj zlý;
tam mrtvý klid, líný a stíny jen, stíny,
pojď, drahá má, půjdeme potichu k ní!
Tam prastarých buků je tajemná šeř,
jíž kmitá jen měsíc a šelestí zvěř,
a ze hlubin zticha tam smutně to vzdychá,
tak smutně, ó, smutně tak, věř.
A šli jsme dlaň v dlani a na ústech smích,
dvě děti, dva ptáci, když jarní van dých’,
a smálo se nebe a všecko kol tebe,
a smálo se štěstí v tmě zřítelnic tvých.
Leč smutnou tůň lesní jsme nenašli víc:
hlať paprsků plná nám blýskala v líc,
a stromy a skály jak planuly z dáli,
jak sladce nám znělo to z hlubiny vstříc!
38
Co stalo se tady? – ten zázrak, ten div!
Tak jasnou tůň lesní jsem nezřel co živ,
snad sudba s ní klatá je právě teď sňata,
že není tu smutno, jak bývalo dřív.
Však starý strom šeptá, slyš, lidským jak rtem:
Je tady jak bylo, však jiný jdeš sem,
sám smutný a chmurný, zřel’s mraky jen, urny,
a neviděl světla, jež planou tu všem.
Ten starý strom lesní – proč měl by být lhář?
Ó, lásko, jak tmavý jsi strhla mi šlář.
Hle, z jezera hlatě jak v slunečním zlatě
se usmívá dvojí nám přilnulá tvář...
39