NEVZBUZENÁ VĚTEV.

Antonín Klášterský

NEVZBUZENÁ VĚTEV.
Když vichr křídlo zved’, tu lkala štěpu snět: „Ó, šetř mne, šetř, ty zimní větře, a nelam, zmírni let!“ A vichr letěl dál, té sněti život přál, a přišlo Jaro usměvavé – ó, kdo by teď se bál? Vše ruch a vír a rej, a lkala snět: „Ó, přej mi, Jaro, květu, pokryj celou mě jím co nejhustěj!“ Jak přála si, tak již, pro květ ji sotva zříš, a větev pod tou sladkou tíží se ukláněla níž... 100 Jde Jeseň, zemi vhod, přes les a sad a plot, a všude, kde dřív květ se bělal, tam těžký věsí plod. A ani vichrů let ni máje teplý hled pak nevzbudil na starém štěpu tu rozlomenou snět. 101

Kniha Nové básně (1901)
Autor Antonín Klášterský