V RODIŠTI ALŠOVĚ
Jak mně jen málo, ach, jak bědně málo
zde, Mikuláši, tebe připomíná!
Nu, ano, kdysi stavení tu stálo
tvé rodné, chyška, jak ta babiččina,
kde vše se lesklo a tak mile hřálo,
jak hlavu klad’ bys do matčina klína,
u samé cesty z města, nade svahem,
kde sad váš kvetl ve tvém dětství blahém.
Zhlt’ požár vše, a ze stodůlky zbývá
již pár jen zdí a dva, tři stromy v sadě...
Truchlivě zrak můj na místo se dívá
tvé kolébky... co hřejivě a mladě
se obrázků tvých kouzlo pousmívá
mi v duši a jí v slavné táhne řadě...
Zda jeden strom je, jenž tě jít zřel tudy,
nad svahem snít neb spěchat v milé Budy?
Kde vzala se, tu vzala se, již stojí
stařenka vetchá u mne, chví se plaše.
Zda z přízně jsem, či co mne k místu pojí?
Již větší děvče, znala Mikuláše,
s ním hrála si i v náruči té svojí
ho chovala... „Vždyť naproti hned naše
je stavení – ach, jsou to leta, leta!
Tak veselý byl, hodný – po všem veta!“
Jdu dál, a kostel s cibulovou věží
mi kyne vlídně... Ale vždyť se známe
už z mnohé kresby mistrovy tak svěží,
viď, starý brachu, venkovský ty chráme!
Vždyť z duše lze už vyhladiti stěží,
30
co v dětství se jí v hranol duhou láme,
a kdykoli jen mistr kostel kreslil,
tvé zvony slyšel, v půvab tvůj se vesnil.
A to je vše... Ne, přece vše to není!
Hle, blíže dvora loutkářův vůz stanul.
Toť Kopecký, aj věru! Představení
dnes večer bude! Jak zrak dětem vzplanul!
Kol, ruce v kapsách, kluci vytržení!
A vtom tě zřím... Jak stál bys tu a kanul
by slzí tok až po dobráckých lících
ti v drobném smíchu... Teď jsem v Miroticích.
31