Nové jihočeské melodie (1930)

Básně, Antonín Klášterský

Diplomatická verze Ediční verze
ANT. KLAŠTERSKÝ NOVÉ JIHOČESKÉ MELODIE BÁSNĚ
Kniha druhá druhé řady edice „Sad“ 1930
[3] Knihtiskárna Frant. Rebec V Praze II
[4] MÉ MILÉ RODNÉ MĚSTO MIROVICE na Písecku NECHŤ LASKAVĚ PŘIJME VĚNOVÁNÍ TÉTO KNIHY VERŠŮ A. K.
[5]
PÍSNIČKA O MÉM RODU
Můj předek prý Jan Klášterský nic nedbal úpějících a zle tisk’, hejtman císařský – oh, stud až v mojich lících – jih český, že to k nevíře, pral v luterány, kacíře, a nejvíc v Prachaticích. Ó, hořko, jak jen vzpomenu, mně, světlejších dob synu, z těch pokut, trýzně plamenů, z těch krutých jeho činů, a v duši se až hnět mi vryl, jak se svého bych rodu smyl tu poskvrnu a vinu. Žel, že jsem, pokud ještě živ byl dudák z Pošumaví, ten nesvěřil mu nikdy dřív stín mysli svojí tmavý; on byl by mi dal paprsek, on byl by věděl jistě lék dost účinný a pravý! Leč milý dudák dobou tou na svatém Vyšehradě již dřímá tiše s Nerudou a Fričem v jedné řadě, a tak jen dál svou nesu tíž a s vlastním jenom srdcem již se uzavírám k radě. 7 Nu, ano, ano, učiním, jak radí mi v mé tísni, snad usmířeni budou tím soudcové předka přísní: chci kraji, co slz prolil on, a za každý, jejž zbudil, ston, dát dvakrát tolik písní! 8
RODNÉMU MĚSTU
Ty milené mé, tiché město rodné! Při řeči jiných, co v svém rodišti zažili štěstí, jak když nůž mne bodne, a tajná slza z oka vyprýští. Ten vypráví, jak žil tam v bratří kruhu, ten lásky první jak mu dalo květ, a onen, jak tam v středu milých druhů sta zažil příhod, nežli vyšel v svět. Já sedím při tom tichý tak a němý a hledím kamsi v prázdno, do dáli – oh, tak mi žel, mé město, líto je mi, že pozdě jsme se, pozdě poznali! Z tvé náruči již vyrvali mne, dítě, ve veleměsta ruchu byl jsem živ, leč stále trpěl, stále toužil skrytě po širých polích, do zeleně niv. A když jsem vzrostl, ó, jak mne to vábí zpět k tobě, jak jsem spěchal, útlý hoch, v tvé lokty zpátky, v náruč drahé báby, jíž v očích lásku k tobě číst jsem moh’. U tvojí říčky sedával jsem v snění, kams v oblačné se říše duší nes’, sta plánů kul i bořil v okamžení, co nad hlavou mi šuměl v sny tvůj les. 9 A bába má mi tebe opřádala pavučím jemným starých pověstí a v každou tolik moudrostí své vtkala a tolik lásky v lidské bolesti. I doma matka probouzela ve mně vždy lásku k tobě, rodné město mé, a jak by vždycky tušívala jemně, že, město mé, se spolu najdeme. Tak sterými jsem poutáván byl svazky vždy k tobě, tiše s tebou srůstal jsem, až cítil jsem, pln vděčnosti a lásky: zde kořeny mé tkvějí, patřím sem! A tys mne vždycky vítalo jak syna, tvé štíty vlídně kynuly mi vstříc, a včasv čas, kdy trn se bolu v srdce vtíná, jak chtěly by mi domlouvat a říc’: Pojd' k nám, nech svět, ať kamkoliv se žene, nech jeho vír a planý jeho zisk, zde mír a pokoj, srdce otevřené tu najdeš mnohé, rukou vřelý stisk. Já nemoh’ toho poslechnouti hlasu, ač častokrát mne studil srdcí chlad, dál musil v ruch ten, v práci, do zápasu, svůj úkol musil jinde dokonat. A tys i tu mé sledovalo dílo a včasv čas, kdy skráň mi zlatí podletí, mou tvář, mé jméno s láskou sobě vrylo na rodný dům můj k příštích paměti. 10 Dík tobě vroucí, město moje rodné, vděk syna přijmi i vzlet básníka, jenž srdce všech co bijí v touze shodné, ti žehná, strun jak cit se dotýká: Chraň dobrá hvězda pohromy tě, zkázy, mír hřej tě, vlň se v tobě práce ruch, žeň bohatá ať ze tvé setby vzchází, druž k pilné se tu ruce bystrý duch! Buď domov dobrých, věrných, čistých duší a celých mužů, jichž tak třeba jest, ať mír a shodu svár ti neporuší a vše tu láska spojuje a čest. Stůj k národu, jenž snášel těžké žaly, než usmála se zas naň svoboda, jí braň, když k hrázi příval zlý se valí neb rozbroj hrozí, že ji rozhlodá! Co odkaz předků, tomu štít svůj skýtej a chraň, když zisk se žene k útoku, leč nových cest a cílů nezamítej, vždy dál a výše, v stálém pokroku! Zář štěstí ať hrá na tvém každém štítě, ať jará mládež tvá jak květná sněť, ať mnozí víc, než já moh’, proslaví tě, mé drahé rodné město! Rosť a kveť! 25./10. 1926
11
ODLETĚL SLAVÍK... Památce Ad. Heyduka.
Odletěl slavík pootavských lesů do krajů, z kterých návratu již není. Kraj všecek v bolu zachvěl se a v děsu, a větru znělo táhlé zaúpění: „Zvěst nejsmutnější na perutích nesu!“ Chlad ještě u nás vál, když počal pěti, a smutno, pusto v našem háji bylo, vtom slyš – toť trylek, a teď druhý, třetí, to v jeho hrdle se to zaperlilo, a za písní už píseň zpěvná letí. Tu naslouchala řeka, bor i nivy, strom pučel, květy budily se ze sna, teď druzi jeho vpadli mlčeliví, až celý háj byl jedna píseň plesná, a nad všemi se jeho zpěv nes’ živý, A jak šla leta, jiní umlkali, a odletěli mnozí do daleka, jen on pěl stále plesy své i žaly, lkal, jásal, horlil, píseň jeho měkká jak prška květů je, jak proud se valí. Teď odletěl... A den se zdá tak tmavý, a celý háj jak byl by náhle oněm’. Kdo zazpívá teď večer u Otavy, kdo vypěje niv našich krásu po něm, kdo mladá vznítí srdce, zvedne hlavy? 12 Kdo duši našich krajů porozumí, kdo vypoví nám v jásotu i vzlyku, čím zvoní zdroj a les i řeka šumí, stesk modrých hořců, něhu srdečníků, kdo líbezné jak on zná spřádat dumy? Les truchle stojí bez hnutí a hlesu, jen „Miláček náš nejde!“ šepotaje, „Král zhynul nám!“ lká ptáče místo plesu. „Kam odešel náš pěvec?“ vzdychly kraje. Odletěl slavík pootavských lesů... 13
ZA JÍZDY VLAKEM
Jak ve filmu když obraz za obrazem se vyhoupne a zase zmizí rázem, tak střídá kraj se v okně mého kupé, kraj chladný, zkřehlý ještě zimním mrazem. Sníh střásly kopce se svého už čela, leč na úbočích, v příkopech se bělá, a rozlitá luk voda v žluté trávě je na povrchu ještě zledovělá. Je únorové jitro. Ticho v poli. Strom u cesty se chvěje, dosud holý. Ves – jako mrtva, dvůr – jak opuštěný, ni živé duše širém po vůkolí. Teď Vrážské lesy... Zelené a svěží, strom tu tam ještě z loňské smršti leží – ó, s míst, kde rád jsem bloudíval a sníval, zrak ve vzpomínkách odtrh’ by se stěží! Teď rybníky... K té třpytné jejich hlati, již zimní slunce pokrápí a zlatí, má duše letí s bílou parou vlaku, jež v rákosí se jejich kdesi tratí. A zase pole, chaty přikrčené, městečka, vísky... Nad vším mír se klene, jen Vlčava, ta milá říčka naše, již zase prudce místy proud svůj žene. 14 Hle, dědouš veze pytel na trakaři, kams k Miroticům táhnou muzikáři, a jejich trouby se jak zlaté lesknou, jak zimní slunce jasně do nich září! Je masopust, ach, ovšem... tančí lidé! Kde’s, dávná klibno, medvěde a žide? Je masopust, leč blankyt nebes věstí, že máj už táhne, že už brzy přijde. Ó, přijď již krásně, máji, mému kraji, ať fialky již zavoní tu v taji, ať zelení se pousmějí pole a pěnkavy se v sadech rozplesají. Ať vše tu jihne v blahé změny tuše a plně kvetou jabloně i hruše a plny víry, radosti a lásky jsou všecky naše věrné, české duše! 15
MILÉMU PÍSKU
Snad jiný jinak tvoji chválu by, milý Písku, v sloky vil a tebe, staré město králů, otavská perlo, oslavil. Snad ódu psal by plnou vzletu, vplet’ Písecké i z Kocinetu, vtkal, s Buquoiem že nejsou žerty, jak poznal’s v době válek zlých, a jak jsi vždy se znovu zdvih’ a co jsi trpěl od Huerty. Tvůj hrad by slavil, starý most a ozářil tvou minulost. Čech jižních srdce! Tvého kraje já vzdálený, leč věrný syn též začal tak – však vzpomínaje, že vyšel v tobě Oněgin, ta sladká báseň Puškinova, tak starástará, a přec stále nová, poprvé česky, jako vánek by jarní zadých’ do chladu, v Bendlově svěžím překladu, kdy mnuli jsme si z očí spánek, v let padesátých asi sklon – já vpad’ jsem v lehčí její tón. Jak vzdouvají se moje city, když tvoje věž mne uvítá! Mám barokní rád tvoje štíty, Alšovy malby, sgraffita; náměstí krásná, stinné sady – zde Čelakovský chodil mladý – 16 si říkám vždy – zde prvně kořil se s láskou řeči otčiny, zde v staré knihy, listiny se Sedláček jak kovkop nořil, a zde – ó, zde bych nejradš zněm’ – jsme sedávali s Heydukem. Ó, slavíkovo osiřelé ty hnízdo, jak mi žel, ó, žel, že dozněly již písně vřelé, jež v tobě celý život pěl! Jak perlily se jejich tóny, jak plál v nich luh, les dýchal vonný, jak šeptaly v nich staré zkazky, a k tobě, Písku, k přírodě, kdy chlad vál po všem národě, co hřávalo v nich něžné lásky! Tvůj slavík odlét’... v jinou říš, a tak tu smutněj, tišej již. I jinak kdys tu hlučněj bylo, síň hudební byl’s veliká, když učitelské kvetlo dílo v tvém klíně mistra Ševčíka. Tu co dům, ze všech dozajista se nesla houslí hudba čistá – Wieňawski... Drdla... I v tvůj spánek se letní nocí tón jich třás’, a v parku samý cizí hlas: Poláků, Němkyň, Angličanek. A Weber s nimi v zábavě měl škotskou čapku na hlavě. Leč dosud ještě tvoje skvosty, tvé neskonalé půvaby 17 v tvou náruč, Písku, steré hosty i z blížblíž, i z dáli přivábí. Tu v číhání tak nepohnutém, hle, sedí rybář nade prutem, a žen i mužů břehy plny s malými dětmi-naháči. A v mžiku všichni naskáčí v Otavy tvojí čisté vlny, neb krásná tvoje OtavaOtava, toť sama báseň jímavá. V lesnatých stráních, skalnatých místy, se dere, žene, zastkvěje, hned tmavý, tichý tok má čistý a hned zas kypí v peřeje. Jak sladce šumí, šepce, mámí, jak blýská jako šupinami! A dál zas pádí poutí smavou, k zvíkovským toužíc ruinám, a po ní plyne vor i prám, a nad hladinou její tmavou, hle, bílý racek polétá – zde lehko, věř, být poeta! I rybníky tvé rád mám věru a červánkovém při nachu rád zbloudím k nim a v letním šerušeru, i k VodákuVodáku, i k Šarlachu, neb rybníky kde klášterské ve shodě dřímou sesterské – toť zářivé jsou stříbra desky, toť oblak zrcadla i hvězd, ó, ano, zde, to cítíš, jest náš zasněný kraj jihočeský, 18 kde i níž hled když poklesá, zřít stále musí nebesa. Leč čas už slavit tvoje Hory; tvá klenotnice, pýcha jsou, a v nich duch pozvedá se chorý, když zašumí hvozd nad hlavou. Jsou hluboké tvé širé lesy, tu smavé a tu temnem děsí, tu srn se mihne, tetřev toká, tam volá z dálky ozvěna; v stoleté smrky ztajena,ztajena jezírka leží temnooká, že tajemně a přesladce tam jako v lesní pohádce. A někde celé lesů moře zří chodec s žasem pod sebousebou, a do vln jejich zraky noře, skráň sklání před tou velebou. Ó, les jen, les, kam pohled běží, tu modř, tu stín, tu zeleň svěží, až dál vše jímá modrošedá tak ladný, krásný ve souzvuk, kde Svícenský ční mocný buk a Mehelník se pyšně zvedá. Já vždycky znovu dojat jsem před nádherným tím obrazem. Buď, Písku, zdráv! Kveť tvoje sláva, a všechny krásy svoje chraň, neb hamižná, krás zhoubou stává se naše doba, zisku saň. 19 Otavská perlo, město králů, je střez jak rytíř svátost Grálu! Mně odpusť však, tvé jestli vděky jsem příliš chabě oslavil, ten ruch a kolot tvojich žil, tvých lesů kouzlo, čár tvé řeky. Já parádní měl ódu psát, leč neřek’ víc než: Mám tě rád! 20
PŘILÉTLI ČÁPI Fr. Hrbkovi.
Čáp ctěn je u nás českém na jihu jak ibis posvátný. Kde zrobil si své hnízdo, jak by štěstí přilétlo. Sám rád jsem u blatenských rybníků se za ním dívával, když, vážný krok, po mokrých lukách chodil nebo stál na jedné noze někde na břehu a přemítal. Rád vídal jsem ho vždy tam nad kestřanskou tvrzí zemanskou vysoko kroužit a jat do duše jsem příhodou byl, jež se v Putimi před lety stala: Požár zchvátil krov, kde čápi měli hnízdo. Čápice, ač ze střechy již šlehly plameny, mláďata svoje, jedno za druhým, v svém zobanu ze hnízda odnesla až na břeh rybníka. Od dávných dob sídlila v Blatné čapí rodina na starém ovčíně. Tam rok co rok se navraceli z jara, kolo tam své zase našli, staré hnízdo si jen opravili, větry zcuchané, a žili v míru božím. Ze zámku se baronessy dívat chodily na jejich domácnost, a baron sám je chránil mocnou přízní. Ten, kdo mu jich návrat z jara první zvěstoval, byl obdarován štědře. Lidí pak 21 dost číhalo, by nepropásli jich, než málokdo se dostal k baronu. Ve vratech vrátný Johann nechtěl je dál pustitipustiti, a jestli proklouzli, nahoře zase bránil lokaj Franz, a vytáhnuvše chytře zprávu z nich, s ní k baronu šli sami, ten neb ten, jen výsměch na rtech. Omrzelo tak se pachtit marně k zámku s novinou, a odměnu pak Johann bral neb Franz. Až zase letos... Hezký klučina na nízké seděl zídce zahradnízahradní, a bosýma jen klátě nohama, si prozpěvoval. Náhle pad’ však zrak mu na nebe a ztrnul: ptáci dva se velcí nesli k městu. „Čápi!“ – vzkřik’ a se zídky sjel. A v tom hlavou mu jak bleskem šlehlo: baron – odměna! A letěl k zámku. Bože, kdyby tak... Již dávno knížka jedna volala naň v knihařově chudém výkladci, leč, kde vzít na ni? Doma kopýtek a kopyt plno, ale na knížky tam nezbývalo... Letěl jako šíp, před zámkem trochu let jen zpomálil a napial oči... Štěstí přálo mu: pan Johannes dnes nestál ve vratech. Tož rychle proběh’ a již po schodech se vzhůru hnal. Teď druhé úskalí mu hrozilo, leč proplul šťastně zas: pan Franz tu nikde. Ale nyní kam? Na chodbě plno dveří. Které as k baronu vedou? Napial bystře sluch a za jedněmi dveřmi slyšel ruch 22 a hlasy; hbitě vystoup’ na špičky a zmáčkl kliku. A již v sále stál a vyrazil, jak kdyby nesl zvěst, že v zámku hoří: „Čápi přilítli!“ Jen stalo se to, hrozně lekl se a zastyděl: sál plný hostí byl, dam, pánů vzácných, a ti všichni teď ke dveřím, k němu, obrátili zrak s úsměvem na rtech, ba i něčí smích se ozval tichý. A vtom lokaj Franz, jenž posluhoval panstvu, již se hnal ke dveřím zlostně, než však vystrčit moh’ chlapce z nich, vstal baron Hildprandt vrázvráz, a zaraziv ho ruky pokynem, sám přistoup’ k hošku, vlídně pohladil ho po tváři a pravil vesele: „Tak čápi přilétli? Toť novinu jsi radostnou nám přines’, klučíku, tu odměním rád!“ Velkou bankovku pak podav chlapci, ještě zeptal se: „A co si koupíš za to?“ – Děkuji„Děkuji“ – děl chlapec – knížku„knížku koupil bych si rád.rád.“ „Ah, ty jsi čtenář! No, jen uč se, čti, i studovat snad chtěl bys...“ Bože můj, jak znal pan baron číst i myšlenky, jež v dětské duši skryty dřímaly! „A víš, co“ – dodal – „pošli tatínka mi do zámku sem!“ Vyprovodil sám pak chlapce ven, a ten moh’ sraziti až hlavu, jak teď běžel se schodů a ze vrat domů. Čápi přilétli! Zas na starém se snesli ovčíně v své milé hnízdo. Jak by na křídlech 23 k nám byli jaro z dálky přinesli, vzduch zavoněl – toť fialek je dech. Leč nejvíc štěstí vnesli pod ten krov, kde v spánku hoch tisk’ knížku k hrudi své a studentem se viděl v blahých snech. 24
SELSKÁ PÝCHA
Mám ženu svou a děti rád a do smrti mít budu, leč nade vše – nač měl bych lhát? – mám rád svou selskou půdu. Je milý mně i kůňkůň, i pes i stromstrom, i ptáče, pane, však když k mé roli zrak se vznes’, vždy radostí mi vzplane. O půdu tu se dědek rval, ji otec splácel krví, a mojí práce pot a pal ji svlažuje a mrví. Jak zdědil jsem ji, tak ji zas chci odkázat svým dětem, by udržely přes zápas ji dál i v čase kletém. A nechť hřbet shýbám, stírám pot a v kout se krčím zticha, já vím, co konám pro národ, a to má, pane, pýcha! Vy chraňte jazyk, chraňte říš a národ bludu všeho, já, na svých bedrech nesa tíž, chci chránit půdu jeho. 25 To zní mi jako svatý zpěv a to mne sílí v trudu, neb národ jen jak hrstka plev, když ztratil svoji půdu! Že jazyk nutno chránit víc – vy díte – nežli chleba? Ba stejně! Kdo však dal se v líc proň bít, když bylo třeba? Kdo před dráby a před plamy, za trýzně, robot tíhytíhy, vám pod hambalky, pod trámy to skrýval české knihy? Kdo uchoval to českou řeč, když město kdys ji smetlo, a odkud vzešlo v smrti křeč vám buditelů světlo? Že nejsme jako předci už, váš pošklebek mi praví? Nu, na snět chorou stačí nůž, jen kořen když je zdravý. A do vsí, vísek jděte jen, pomníčky stojí všude, a na každém z nich řádka jmen stkví v záplavě se rudé. To byli naši synkové, a řad jich není malý, co za té války světové krev za volnost všech dali. 26 A ženy zatím síkly klas – nu, jsou to věci známé, leč bude-li kdy třeba zas, my zas tu krev svou dáme! Tož meťte, pane, v koutku svém a dbejte o čest svoji – já vím, že stojím s národem a národ na mně stojí! 27
LETNÍ SEN
Že hlava mne bolí a v noci míjí mne spánek? Oh, kdož by dbal toho, oh, kdo by trápil se tutím? Pár přeletí neděl, a čelo zchladí mi vánek s luk širých a vonných, a zrak můj zaplá, teď chorý, až uzří písecké Hory a pozdraví Putim, až Hůreckých lesů dech ke mně přiletí známý a rybníků milých hlaď do očí zablýská mi, až luka se usmějí na mne stem květů a poupat, a paseky krásné, kde kvete zlomocný rulík, a duše má bude se tiše jen kolébat, houpat, jak na tůni stulík. Jak student, jenž v městě klopotné setřásl zkoušky, u rybníka kdesi, u Řeřabince si lehnu do sluncem zežloutlé trávy, do mateřídoušky, roztáhnu nohy i ruce, zalitý sluncem se nehnu; a budu se dívat a dívat, oh, dívat dobu se drahnou, jak oblaka táhnou a špačkové jako mrak švitorný do lesů letí, a naslouchat šelestu sítin a rákosí změti. A najdu-li ve vestě náhodou kousek jen tužky, kdož ví, zda chytat nebudu myšlenek třpyt a něhu jak rosička, jíž tu plno je v travnatém břehu, když chytá si mušky. Leč možná dost také, že ticho velké mne zhýčká, že opit vší vůní, v tom letním teple a dusnu svá přivírat budu pomalu umdlená víčka, jak tulák že usnu. 28
JIHOČESKÁ PÍSNIČKA
Náš jihočeský kraj – ó, nad ten v světě mi není! – pln vod a lučin a lesů je, jež lákají v tiché snění. A rybníků kol jak zrcadel třpyt září v lučinách skvělý, aby ty naše dívčiny svou krásu shlížet kde měly. 29
V RODIŠTI ALŠOVĚ
Jak mně jen málo, ach, jak bědně málo zde, Mikuláši, tebe připomíná! Nu, ano, kdysi stavení tu stálo tvé rodné, chyška, jak ta babiččina, kde vše se lesklo a tak mile hřálo, jak hlavu klad’ bys do matčina klína, u samé cesty z města, nade svahem, kde sad váš kvetl ve tvém dětství blahém. Zhlt’ požár vše, a ze stodůlky zbývá již pár jen zdí a dva, tři stromy v sadě... Truchlivě zrak můj na místo se dívá tvé kolébky... co hřejivě a mladě se obrázků tvých kouzlo pousmívá mi v duši a jí v slavné táhne řadě... Zda jeden strom je, jenž tě jít zřel tudy, nad svahem snít neb spěchat v milé Budy? Kde vzala se, tu vzala se, již stojí stařenka vetchá u mne, chví se plaše. Zda z přízně jsem, či co mne k místu pojí? Již větší děvče, znala Mikuláše, s ním hrála si i v náruči té svojí ho chovala... „Vždyť naproti hned naše je stavení – ach, jsou to leta, leta! Tak veselý byl, hodný – po všem veta!“ Jdu dál, a kostel s cibulovou věží mi kyne vlídně... Ale vždyť se známe už z mnohé kresby mistrovy tak svěží, viď, starý brachu, venkovský ty chráme! Vždyť z duše lze už vyhladiti stěží, 30 co v dětství se jí v hranol duhou láme, a kdykoli jen mistr kostel kreslil, tvé zvony slyšel, v půvab tvůj se vesnil. A to je vše... Ne, přece vše to není! Hle, blíže dvora loutkářův vůz stanul. Toť Kopecký, aj věru! Představení dnes večer bude! Jak zrak dětem vzplanul! Kol, ruce v kapsách, kluci vytržení! A vtom tě zřím... Jak stál bys tu a kanul by slzí tok až po dobráckých lících ti v drobném smíchu... Teď jsem v Miroticích. 31
OSAMĚLÉ BOROVICI
Tam, kde teď stojíš sama, byl as les, jej pokáceli pak, už dávno kdysi, a ušetřili tebe. Les ustoup’ dál a výš, svah byl tu na čas lysý, pak usmálo se nebe na pole, kde se klasy vlní dnes, na jedné straně; druhá strana celá na podrost zhoustla zelený a svěží, uprostřed obou stará cesta běží. A tak jsi osaměla. Vysoko pneš se u té cesty staré, pod tebou pole jen a nízké mlází, tvou hlavou táhnou sny a stíny charé, jsi pramáti, jež zřela dílo zkázy, svůj celý padat rod a sama zůstalazůstala, a pláče, hlavou kývá, když vichr rve jí vlasy, jí to vhod, a když se mračny stmívá, výš vztyčí se a volá, blesk by sjel po jejím kmeni, ten její skončil žel a utrpení. Leč divný osud, ač blesky voláš, stojíš pevně dosud. Marně se rouháš, když se bouře valí, oblohou šedou i blízko blesky sjedou, však hlavě tvé jak by se vyhýbaly. A darmo stenáš: Ryj v mém nitru, červe, 32 ať v hnilobě a trouchni rozpadne se! Snad vichr jednu, dvě ti sněti serve, leč zdravější jsi nežli stromy v lese. A dosud krásná jsi! Ty první ze všech pozdravuješ zoři, a navečer, než soumrak lehá si, červánek nádherně na větvoví tvém hoří. Rád v podvečer jsem k tobě chodíval a pohladil tvou červenavou kůru neb o tebe jsem opřen hleděl v dál a k Blanici níž, k prvním hvězdám vzhůru, jež vyskočily nad kraj do oblak, zřel, tma jak lehá na pole i meze, jak housenka když obrovitá leze, od Ražic černý jak se sune vlak. Tu častokrát jsem ztrácel se i v snění, vzrušení cítil tvůrčího jsem tep a na kmen tvůj i horkou tiskl leb, když zabolelo v duši osamění. Za války stával jsem tu v tíze denní. Kol jaký mír! A kdes teď duní děla! Můj národ mře! A na rtech se mi chvěla za jeho spásu slova modliteb. A ty jak bys mi byla rozuměla! Tys šeptávala jemně do mých dum, a klid mi vracel, úkoj dával znovu a sílu kovu tvůj tichý šum. Vím, přežiješ mne. Budeš tady státi dál pevná, hrdá, v červáncích i tmách, co dávno již můj prach se v země klín neb do vln větru vrátí. 33 A přec, ký sen mne chvátí, bláhový, dětský! Blesk tu srazil sosnu, když jednou táhl bouře divý řev, a mně z ní řeží desky na rakev... Jak z dřeva jejího to sladce voní do snů! 34
V NAŠEM KRAJI
Je u nás všecko všudy tvrdá žula, skály i kopce; i v mech lesní hebký a v trávy lučin balvany se vsula, a žulové jsou u nás i ty lebky. Ba i ta srdce dost se tvrdá zdají, jak zhrdala by slzami a citem, leč rozlom žulu: jiskérky v ní hrají, a jak se to v ní leskne zlatým třpytem! 35
NA BŘEHU OTAVY Dr. Jar. Šafařovičovi.
Pár pokřivených sosen pne se nad řekou. Les padl v stín. A slunce hází řece v klín penízky samé stříbrné. Ta zpívá si a s nimi hrá, hned vyhodí je, chytne zas. Kukaččin někde zazněl hlas. Zrak v hypnose se přivírá. Přes list mé knihy, zřím jak v snech, se metlice stín něžný smek’, jak žaponský by obrázek mi přes okraj byl někdo vdech’. Teď čmelák blízko bzučí kdes. A více nic a více nic. Pár pokřivených borovic ve slunci hoří. Mlčí les. Je ještě někde jiný svět, pln zla i zášti, vřavy, ztrát? Nic nevím a nic nechci znát, jen vím, že byl-li, čas jej smet’. 36
JEMČINA Paní Matyldě Mertové v Jindř. Hradci.
Zapadlý lovecký zámeček dřímá tam na jihu kdesi, kolem park, starý už mnohý věk, a pak jen lesy a lesy. V zámečku vrata jsou zavřena, pukl schod, žlaby rez kryje, spuštěny jak víčka znavená zelené žaluzie. V parku již mnohý strom vykácen, v trávnících těla jich leží, ale dub prastarý po dnešní den ještě tu tyčí se svěží. Díváš se na dálný kostelík přes korun stromových výsek. Jaké kol ticho!... ni ptáka tik... Pod nohou skřípá jen písek. Z dálky jen zaslechneš Nežárku, jak si kdes žalobně šumí; můžeš tu, ztracený do parku, potichu spřádat své dumy: Jak se tu dychtivě za zvěří smečky psů s halasem hnaly, na koních sedíce, piqueři pro panstva rozkoš je štvali. 37 Páni jak letěli, cválali, dámy jak zářily v pýše, lesní roh zpíval své halali, zvoníval smích tu a číše... Nyní tu smutno... Park je tich, ztracený do lesní hluše, po síních prázdných a zatuchlých bloudí dob zaniklých duše... 1923.
38
KRAJINA U JINDŘ. HRADCE Prof. Gust. Erhartovi.
Rozlehlá krajina v šíř a dál, zřel jsem ji nedávno tomu, v úžlabí vísky, kostel, věž, rybníky třpytné, kam pohlédneš, skupiny stromů. Jako bys ostrovy, oasy v polí a lučin zřel pláni, rozseta zeleň jich po kraji, v hloučcích jak hovor když spřádají pod nebes bání. Prastaré břízy podle cest bělavou korou svou svítí, v dáli je černavý lesů lem, moravské vrchy už v modravém oparu zříti. Když jsem tím milým krajem jel, v slunci se usmíval sladce, a když se po něm můj rozlít’ hled, pyšněj se nemohli rozhlížet pánové z Hradce. 39
POD MARKOMANKOU Prof. dr. Č. Zíbrtovi.
Kdys na Zvíkově zřeli v letní den se poprvé dva drobní studentíci. Ač z různých škol, pln snů byl ten i ten, a tak si čtli cos příbuzného v líci. Hned spolu starý prolézali hrad, do modrých lesů ztápěli se vnad, milému řek dvou naslouchali šumu a žasnuli, když mistr v skvělém umu na zašlé fresky živé barvy klad’ v arkádách krásných. O rok starší hoch se ztrácel při tom v jakous těžkou dumu: ó, kéž by znát, kéž vše by zvědět moh’, co v minulosti jeviště tu mělo, ký život tady šuměl v dávných dnech a jaké půtky řinčely a boje zde na hradbách a v síních jaké kroje se pestřily a čí to zazněl vzdech tam z hladomorny, kde tak neveselo. A druhý, patře na celý kraj s hlásky, měl v očích plno nadšení a lásky, vše šeptalo a hovořilo k němu: šum vod i lesů, hrad, jenž tich a pust, i větru van, když bystře kolem táhl, i vraní skřek, když slétaly se k sněmu, že cítil, v struny srdce kdos mu sáhl, a v duši tušil křídla písně růst. 40 A v nádvoří když potom usedli, děl mladší, v tváři městsky pobledlý, tak v horování: „Básníkem chci býti, chci našich niv a lesů vypět krásu, nechť teplo krbu odepře mně žití a osud trní vplete do mých vlasů!“ Tu druhý, starší hoch svou opřel skráň a děl: „Co dějů v každé tuším střílně! Chci sestupovat v minulostminulost, jak v báň se spouští kovkop, bádati chci pilně. Leč všecku slávu, pocty, jméno dám za domov teplý, kouzlo rodiny, já bez něho věk žil již dětinný, máť, otce ztrativ – opuštěn a sám...“ Dvě k přátelství se stiskly mladé dlaně, a stařík Zvíkov s úsměvem si vzdych’, jsa němým svědkem slibů mladických, jak k metám svým chtí kráčet odhodlaně. Pak rozešli se hoši, zpět však hled se dlouho stáčel... Přešlo mnoho let. A oba hoši jsou již nyní staří, leč to, co tenkrát ohněm plamenným i ve zrakuzraku, i v duších plálo jim, to do dneška tam ještě stále září. Z nich jeden básník jeje, a snad i pravý, než čela jeho nedotk’ se let slávy, spíš časem křivda spár mu v srdce vťala, však poznal přec, co láska neskonalá, a dětí smích mu s čela sháněl mrak. A badatelem velkým stal se druhý, jenž s nepamětí vešel v zápas tuhý, naň oslav, poct se snáší lesk a znak, 41 leč stín, jenž ztměl se v žití jeho mladém, se nerozplynul – často chvěl se chladem, jak bez hnízda by tisk’ se k stromu pták. A kamarádi dosud jako kdysi, ti staří hoši stále slibují si, že vydají se spolu jeden den na starý hrad, tam stisknou poznovu si ruce svoje do všech žití změn a vypovědí všecko Zvíkovu. Zda bude stařík s nima spokojen? 42
TÁLÍNSKÝ RYBNÍK
Ty jsi mne nejvíce, tálínský rybníku, vábíval k sobě vždy od let již mládí! Na tvoje kruhy zřím, v růstu i zániku, naslouchám, vln šept jak láká a svádí. Táhneš se do šíře, rozléváš do dáli, ostrůvek uprostřed srdce je tvoje; sedal jsem u tebe, spolu jsme splývali, v dumy své tratím se, nad tebou stoje. V slunci jak skvěje se zářně tvá hladina, olše a křoviny, kyprej tě vroubí; oh, zda ta duše tvá, jako já, vzpomíná, co nám spí pohřbených srdcí už v hloubi? Ale proč chmuříš se, krabatíš hládě lad, ženy když máchají prádlo ti v klínu nebo když koně jde v tobě jun vykoupat – což mi svět nehází v duši též špínu? Vždyť ten kal ztrácí se v čistotě našich vln nebo snad padá kams hluboko ke dnu, jako ty oko své, čistý a lásky pln, na večer ke hvězdám zraky též zvednu. Dolů a nahoru času jde závaží, ale my stejní jsme, viď, starý brachu? Ještě v nás nebe se čarovně odráží, obloha v běli své, červánky v nachu. Hvězdy v nás padají s oblohy klenutí, ráno v nás naprší paprsky v změti, od tebe racek svou zamávne perutí, z ňader mých píseň zas vysoko vzletí! 43
ZA ČESKÝ NÁROD! Památce J. Š. Baara.
To v nejkrutější bylo války čas, kdy nebylo co jíst už, na vojnu kdy bráni už i padesátníci a naši lidé byli věšeni pro zradu na frontách a „v zázemí“ – tak říkalo se – pípnout nesměl jsi, nechť vyssávali statek nám i krev, nám smáli se, nás bili pěstí v tvář, v žaláře temno naše vrhali, a kdy se zdálo, že má s povrchu být země český národ vyhlazen. V tu těžkou dobu druha faráře navštívil jednou starý profesor na malé vísce. Z kraje jednoho, daleko odtud, z pomezních až hor, vždy k sobě lnuli láskou bratrskou, a nebylo jim v světě oběma nad lid a národ. Nyní seděli tu v síni farské oba zhrouceni tou bídou války, v strašných pochybách a úzkostech, jak skončí se to vše. A když už všecko pověděli si, tu hrozné ticho padlo na oba, jak hrobní kámen těžký padal by na všecky naděje a iluse. „Víš, Jindro, co?“ – děl náhle profesor – „ty zítra ráno sloužit budeš mši za český národ, a já – nekřič: ne! – ti přisluhovat budu. Co jsem se 44 už jako student naministroval! A ještě vše mám dobře v paměti.“ – Honzíčku„Honzíčku milýmilý“ – lek’ se vskutku kněz – co„co napadá tě? Vždyť ty churav jsi, jak moh’ bys klekat, vstávat, klekat zas a těžký missál sem tam přenášet, to pusť jen z hlavy!hlavy!“ – „Ne, ne, nepustím, je líp mi zase, a ten účel mi víc ještě dodá hbitosti a sil.“ A stalo se, jak přál si profesor. Den druhý ráno zvedlo v kostele pár výměnkářů a pár babiček zrak s úžasem, když ze zákristije za knězem vyšel v komži starý pán chorého vzhledu, prošedivělý, – Pan profesor! – se ihned šeptalo - a zprv šel trochu nejistě, leč pak, jak nový život do údů by vjel, již pevněji a poklek’ na stupni. Mši sloužil kněz, a starý ministrant mu odpovídal jasně latinsky, a pak se modlil farář – horoucněj snad nemodlil se nikdy, co byl živ! – za český národ – aby Hospodin jej vytrh’ z velkých protivenství všech a chytil štít a pavézu a vstal mu ku pomoci – nechať zahanbí a zapýří se, kteří hledají ho zahladit, zpět obráceni jsou a v potupu jsou dáni naposled, kdož libost mají v jeho neštěstí. A nechať posléz vejde národ náš v zem zaslíbenou, sladkou Kanaán! 45 A co se modlil, starý ministrant leb na hrud svěsiv, také modlil se. A na oltářích svatí, světice se usmívali vlídně ve mžik ten, co ranní slunce, proniknuvši z mlh, v ten vesnický chrám proudem lilo se a ozářilo jasem faráře i ministranta, krásné hlavy dvě, nad které národ neměl krásnějších... 46
CESTOU CESTOU
 Elle Musilové-Kreslové. Přes Loučim jsem v autu nedávno jel a zahléd’ i zídky hřbitovní běl. A vzpomněl, že za tou zdí hřbitovní můj miláček básník leta už sní. Já byl bych rád vystoup’ na hřbitov ten, hrob starý v něm našel, jenž opuštěn. Leč letělo auto, neb dálný zval cíl, a déšť nám tak hustě do okna bil. Tu lítost jsem cítil, stesk srdce mi jal, že u toho hrobu jsem nepostál. Pak jsem však řek’ si: Oh, moh bys být rád, jen kdyby tak někomu jedenkrát se na rtech tvůj verš, jak kolem by jel, tak jako teď na tvých ten Mayerův chvěl. 47
PETR NIKOLAJEVIČ
Ubohý Petr Nikolajevič! Hoch hezký, patnáct roků – přišel k nám, když strýc byl jeho, ruský generál, jenž ujal se ho, bědné siroty, sám našel u nás pohostinný kout – a pro smrt přišel si. Žel, Blanice ho strhla v klín svůj v letní, teplý den a nevydala více živého. A v malém, nízkém domku zahradním pak v otevřené rakvi ležel on tak, jak by spal jen. Svíčky drželi kol rakve jeho, zpíval nad ním pop a ruskou prsť naň sypal, hořký pláč co lomcoval kol všemi ženami. Pak vyšel průvod, svatou ikonu, již na hrudi své na řetízku měl, pop zvedal, krásným hlasem volaje, by smiloval se nad ním Hospodin, a za ním družičky šly před rakví, a za ní dav. „Věčnaja pamjať“ pak zaznělo posléz, a již do hrobu byl hezký, milý Peťa ukládán. Ubohý Petr Nikolajevič! Na protivínském malém hřbitově tak tiše leží. Snad že často snil, jak jedenkrát se vrátí do Ruska – bojovat bude – strýc ho vycvičí – a snad i padne, ale hrdinně a rád... jen když zas naděj zasvitla, že vytrhne se svatá velká Rus 48 ze spárů těch, kdož její svobodu tak zneuctili... Peťo ubohý, kéž dál se ti zdá o tom krásný sen! Leč shledáš-li se se svou mátuškou, jí pověz, co ti, jak bys všech byl syn, tu matek za ni rakev skropilo. 1925.
49
STRŽENÉ HNÍZDO
Měl rád své hnízdo rodné v milé vsi, jak hnízdečko to bylo vlašťovčí pod černým trámem selským. Ve výši se nad Vltavou třpytnou bělala ta jeho ves, to drahé zátiší, co – zdá se to na dosah bezmála – na druhém břehu v skalním hnízdě svém se zvedal Orlík. Tam byl třpyt a lesk, a jeho hnízdo – prostá chalup vísky – kryt mělo jenom z došků, strop tak nízký, leč útulno a teplo bylo v něm, a měl je rád až střechy po netřesk, nad pyšný, zářný hrad mu bylo milo. Tu otec žil a máť – oh, ve dvou dnech je ztratil oba! – ale jejich dech zde dosud vlá v tom hnízdě, jež mu zbylo, v těch začernalých, nachýlených zdech. Když vyrostl a práce badatele ho uvěznila v městě rušném cele, těm dal je darem, kdož se ujali ho sirotka, když, klučina tří let, zřel rakev otce, matku ztuhlou v led a lomcoval jím pláč tak zoufalý. Leč každý rok sám navracel se zpět v to hnízdo rodné na pár letních neděl: zde kynul oddech, tu vál klid a mír, svět celý v dáli nechav, klidně hleděl, jak vlaštovky kol krouží navečír, jak okna, jimiž dívala se máti, jak pozlátkem se při západu zlatí, 50 a každý, jejž tu otec sázel, štěp mu svatý byl, a jeho tichý šum, jak naslouchal mu, nes’ ho k dávným dnům a zněl mu jako šepot modliteb. A potom život – jak už tvrdý jest – ho v cizinu hnal, do dalekých cest a k práci připial dobu ho tam dlouhou; než jako pták se za čas domů nes’ a s jakou chvátal nedočkavou touhou zas v milý kraj svůj, v jihočeskou ves! Již stanul tam, již toužným zrakem hledal své hnízdo – leč teď ztrnul, mnul si zrak: Pryč hnízdo rodné! Vysoký se zvedal na místě jeho nový dům v své slávě, a střecha rudá křičí vyzývavě, a hostince tam nápis je a znak. Vše pochopiv, krok neučinil k předu, víc ještě nechtěl ve tvář pozřít zkáze; zpět obrátil se, prchal, až se hledu ves ztratila, a pak šel k dálné dráze. Šel, zamžený zrak, klopýtaje tam, „Mé hnízdo strhli!“ vzlykaje, se řítil; teď teprve v své duši plně cítil, že opuštěn vším na světě a sám. 51
OTOKARU ŠEVČÍKOVI
Jak zpěvný pták i z dálných končin světasvěta, i přes oceán, který burácí, rád v rodný kraj, zkad vylét’ za dnů léta, se navrací: Tak v naše město, v naše lesy, lány, chtě po své práci najít oddech v nich, jste vrátil se k nám, mistře milovaný, na český jih. Svět dal vám obdiv, slávu, velkých věno, klad’ k vám své dary, pocty nejdražší, v dvou dílech světa s úctou vaše jméno se pronáší. Sta vašich žáků je jak větru dutí, jenž zvedá se až k prahor temeni, a vaši sílu nese na peruti a umění. A slávou jich i vaše sláva roste, v nich svého žití zříte trofeji, a oni mladost věčnou, bohů hoste, vám vracejí. Tak požehnání pro vás má jen sudba, červánků růže sází na váš sníh, co zní k vám, vděčnost, obdiv je a hudba strun nesčetných. Co my vám dáme? Ach, jen lásku vřelou, svůj stisk a náruč, ticho k chvíli dum, těch našich lesů krásných klenbu ztmělou a jejich šum. 52 Ten vlídný, zlatý úsměv všeho kraje, chlad vln, kde v slunci září Otava, a radost polí, obilí když vlaje a dozrává. To vše k vám mluv zde chvějícíma rtoma, k vám každá sněť se vztahuj jako páž, vše pozdravuj vás, šeptej, že jste doma a že jste náš! Ó, buďte zdráv nám! Co je jiným stáří, vám jeseně buď snivé jenom vděk, a nebe ať vám plné jasu září a housliček! 53
JANU ČARKOVI
My setkali se spolu dříve už: Vy ještě chlapec na voze jste jel s kravkami někam, asi pro jetel na pole vaše dolů od Heřmaně, a k Blanici já šel jsem, starší muž, kde lákal olší stín a louky vděk, a netuše, že básník ve vás roste, k vám, k vašemu jsem vozu vzhlédl maně, a vy jste smek’. A dnes já smekám zase před vámi, jak jímají mne vaše sloky prosté. Z nich čerstvé hroudy pach vstříc dýchá mi, Hůreckých lesů pryskyřičná vůně, kostelík vidím vaší rodné vísky, chalupy kolem, v olšinách mlýn blízký. Zas jak bych seděl u černavé tůně, již ze zasnění nevzrušil ni vlak, neb u své milé sosny osamělé se díval v dál, jak večer stíny stele, na modravý vrch skočický pnul zrak... Ach, ano, já v tom milém kraji pil jen zář a krásu plnými tak doušky, já u stříbřitých rybníků jsem snil a s knihou lehal do mateřídoušky, co vy jste těžce rost’ jak stromek, který ve skále má kořen, jed’ černý chléb a bídy hryzal kost, znal tvrdou práci, kterou klesal zmořen váš otec už; vy zřel jste, jak se prudce 54 k vám valí osud, pláč jak matkou třás’, když se kus pole musil prodat zas, a její tvrdé, mozolnaté ruce. A přec jak dva, již se už dávno znají a po letech se našli v jednom shluku a k tomu kraji tam u Blanice stejnou lásku mají, si stiskněm ruku! 55
ZA FR. HERITESEM 24. ledna 1929.
Vodňanský Kampanus, tvůj krajan, s věže Týna, když dokrvácel lev na kleté Bílé Hoře, zřel, českým pánům kat jak vzdorné hlavy stíná a jak se na národ běd valí divé moře. Staletí později, ty básník větší jeho, když lkal’s: „Jak v porobě můj trpíš, bědný lide! –lide!“ jsi slyšel v duchu znít zvuk zvonu mohutného, jak sladké věštby hlas: „Den vykoupení přijde!“ A přišel slavný den, den veliký, den štěstí, kdy pouta padala a tyran klesal s trůnu – ó, kterak jásalo tvé srdce při té zvěsti, žít znova chtělo se v svobody teplém slunnu. Let řadu hřál se’s v něm, okřálo srdce tvoje, když zřel’s, jak ze ssutin vše zvedalo se, kvetlo, a pak, bys neviděl už pusté rvy a boje, Bůh, k tobě soucitný, ti zhasil očí světlo. A brzy jako květ, jejž tolik rád jsi míval a sbíral na poli i v lese, v herbář kladl, když v jihočeskou pláň se vdere chladu příval, ty, sníh už ve vlasech, jsi tiše schnul a vadl. Na hřbitov vodňanský tě nyní kladou v slávě, zkad vyšel’s, vracíš se po žití svého pouti, v svůj jihočeský kraj, tam ve hlíně a v trávě jsi vždycky přával si na věky spočinouti. 56 Tam budeš nyní snít v dnech, nocech stejně ztmělých o cestách dalekých, o laurů prvních vínku, o dětech, o vnučce, o druzích, o přátelích, s kterými chodíval jsi po vodňanském rynku. Tak tiše budeš snít, a město tvoje milé dál bude hledati kov lesklý, zlaté plíšky, a vědět nebude v své snaze pošetilé, že zlato vodňanské jsi sebral Ty – v své knížky. Čas přejde, přeletí... A přijdou lidé noví s jinými tužbami a jinou písní svojí. Kdo ještě zasteskne po starém básníkovi? Tvůj prach se se zemí a s vlnou větru spojí. Pak jenom obláček nad tebou slzet bude, tvé jméno vyzlatí jen siné bouře blesky neb ranní červánky, když v létě vzplanou rudé, na chvíli – na mžik jen – básníku jihočeský! 57
HUS PŘED KONClLEM
Byl shromážděn již koncil. Zabarella a d’Ailly, mocní římští kardináli, s Michalem, Pálčem shodli se již zcela, že odsouzen Hus bude, že ho spálí. Tak zlomena hůl nad ním dřív, než ještě před koncil vstoupil, pravdy svojí bráně; hruď českých pánů svíral bol jak kleště, a císař kýval, Páleč mnul si dlaně. Tu náhle, rychle zatmělo se v síni, tma rostla, druh již sotva viděl druha, číst nemoh’ zrak ni psáti ruka nyní, že pro světla ven spěchal starý sluha. „Hle, zatmělo se slunce!“ zvolal kdosi, a venku, kde dřív den byl plný jasu, v klášterním sadě pěnkavy a kosi třepali křídly, úzkost ve svém hlasu. A na všecky jak hrůza když teď padá z té tmytmy, a kde blíž oknům, strašné šedi: mrtvolně siná živých tváří řada, zaražen každý, nikdo slova nedí. Tu Mladenovic šeptl k pánu z Dubé: „Když Bůh vbit na kříž, svět stín pokryl tmavý.“ A pan Jan z Chlumu rameny jen škubeškube, a máchnuv rukou, polohlasně praví: 58 „Tvář samo slunce zakrývá si v studu, neb nemůže již dívati se ani, jak zášť tu plane k člověku, ne k bludu, a pravda se tu šlape, žehná lhaní!“ „Hm, povídačky ještěještě“ – Zabarella si myslil – vzejdou„vzejdou z této věci hloupé.“ A d’Ailly stíral stále pot si s čela, jenž stále víc je chladnou rosou koupe. Zachvěl se císař: „Což když znamení to, že nevidí Bůh na něm viny žádné, a věčná hanba stihne soudce tyto a na mne také prokletí stín padne?“ Vtom vstoupil Hus, žoldnéři před soud veden, a jak se octl prostřed refektáře, hle, ten se jasnil, teď vnik’ paprsek jeden, a ted zalila vězně celá záře... A tak ho zříme dosud, zjev ten světlý, a zříti budem dále po vše věky se duchem zvedat nade vším, co zetlí, a nad temnot a nad křivd černých vzteky. 59
MISTRU JANU
Co řek’ bys, dnes tu stanout mezi námi, ty veliký náš, svatý mučedníku, v tom Prahy svojí shonu, ruchu, křiku, v nějž duní zvony, kde pnou věže chrámy? Zda nezchvátila by tě radost velká, že národ tvůj, jejž miloval’s tak vřele, přetrpěl války, trýzně věky celé, je živ, je volný, nestrádá a nelká? Tvůj jazyk, který pěstoval’s tak pilně, že všude zní tu, přečkav hrozné bědy, že v universí tvojí kvetou vědy a práce víří na trhu i v dílně? Či, jak by vráz vše pronik’ zrak tvůj orlí, bys hněvivě a mračně stáhl brvy a nevěřil, že to tvůj lid, jejž krví svou vést chtěl’s k pravdě, prorok, který horlí? Zře, pozlátkem že povrch se jen leskne, a pod ním že jsou nicoty jen holé, a Bláznovství a Bída v jednom kole že tančí, jak jim Zoufání hrá teskné. Jak pravda šlape se a s duší kupčí, jak neřest jen se všude množí v slizku, jak vše se žene po moci a zisku, kde vítězí, kdo lstnější je a hrubší. Zda na stolec bys nesed’, přísný soudce, nám v duše nehřměl velké naše viny, 60 a nemrskal bys, hněvem svatým siný, ven z chrámů ty, kdož po plenu jen žhouce, se tlačí vpřed, kramářské malé duše, podplatné strážce, lenochy, již tyjí, falešné vůdce, herce komedií, jim odkrývaje masky, stánky kruše? Či pro žluč, kterou po věky jsme pili, pro rány, jež nás ještě bolí časem, bys, slitovav se, mocným vzkřik’ jen hlasem: „Kam řítíš se, můj lide pobloudilý?“pobloudilý? „NežNež novou zkázou dojdete vin trestu, na blud svůj, chyby svalte těžký kámen, můj očisti a obrozuj vás plamen, zpět ke mně, který ukazuji cestu!“ 61
VDOVA FIDA
Dnes v snách ho zřela v noci. Byl tak bledý a vpadlé tak a hubené měl tváře, leč linula se měsíčná s nich záře, a usmál se, jak tehdy, naposledy když potkala ho venku, když ho jali zde u ní, aby ke trýzni a muce ho vrhli v žalář temný... Vztáh’ své ruce a požehnal jí... Zrak jí slzy kalí... Ač cizinec byl, ráda jizbu dala mu v obydlí svém... Oči jeho byly tak podmanivé, plné divné síly, a svatá jím se stala jizba malá. Pak lekla se. To prý ten kacíř český, jenž má být souzen, že se Kristu rouhá! Leč není-li to pomluva, zášť pouhá, co kladou naň jak břímě na své mezky? Jak divný kacíř! Pokorný a tichý, čte stále v Písmě, u jídla jen prodlí mžik pouhý – a již píše zas a modlí se k Bohu, který snímá naše hříchy. Co jiní – však je město toho plné – ti biskupi, preláti, kardináli – se fintí, hod a smích a šprým jsou stálý, a stranou druh zas druhu hrubě klne. I necudné prý vedou spolu řeči ti vyvolení učenníci Krista – 62 Bůh odpusť jí... Jak jeho mysl čistá, jak zdá se jí ten bludař nad ně větší! Pak slyšela, že před koncil byl svatý už postaven pro mnohý výrok bludný, že napájel lid z otrávené studny a vzdát se nechce... vzdorný, ježinatý. Přec tedy kacíř! Lítost prudká, náhlá ji jala, jak by kdos byl pad’ jí s výše, ó, kéž Bůh mysl osvítí mu, tiše se modlila, kéž hruď mu zjihne zpráhlá. A dnes ho zřela v noci... Jistě hrozí mu nebezpečí. Ó, kéž odvolal by! Ne, ne, v těch očích nemůže být šalby! Kdož pravdu zná? My lidé přeubozí? Nezdál se soudu rouhačem sám Ježíš? Vtom vzpomněla si: Pilátově ženě se zjevil v noci; ráno neprodleně list psala choti, služce díc: „S tím běžiž!“ Ó, kéž by také mocnou byla paní, šla k císaři by, k papežovi nyní, šla před sněm svatý do klášterních síní, sepiala ruce, že by vzhlédli na ni... A co tak v truchlém ztrácela se snění, křik venku: „Již ho k upálení vedou!“ Nohy se chvěly pod ní... S tváří bledou pak zvedla se a létla v okamžení. Řad zbrojnošů stál, kde se brána tměla, dav zdržoval, té divé bránil řece, 63 leč křičela a rvala se, až přece ji pustili, a bez smyslů dál spěla. Když doběhla, stál Hus již na hranici, a oheň hltal vích i dřevo její, než v kouři, čmoudu, ve plamenů reji hlas uslyšela žalmy zpívající. Tu klesla, pláč jí zalomcoval divý, a nebezpeč a smích ji málo mate, když děla, v mysli zas už Písmo svaté: „Oh, jistě ten byl člověk spravedlivý!“ 64
NAD STAROU KRONIKOU
I Zabarella mocný, a d’Ailly kardinál se chvěli, ne tak vinen se mistr Jan jim zdál. Z doktorů polských jeden na pomoc Mistru spěl, jak nutkala krev blízká neb srdce jeho žel. Sám zrádný, podlý císař, vin vlastních cítě tíž, přál podmínky si lehčí, by vzdát Hus moh’ se spíš. Jen Michael de Causis a Páleč, dávný druh, všem důvodům a prosbám zastřeli dlaní sluch. A hledali dnem, nocí, kde jaký vadný kus, a domlouvali stále: „Buď upálen Jan Hus!“ „Nebude pokoj v Čechách, vše bludů bude plen, než zlořečený kacíř ten bude upálen!“ A na kroniku starou, tak plnou běd a muk, 65 svou těžkou padá hlavou dnes ještě pozdní vnuk. A šeptají rty jeho, volně se chvějíce: Proč trpět jen má vždycky Čech od svých nejvíce?! 66
SMRT JANA ŽIŽKY
„Bůh milostiv mi přeje, ó! kněže Ambroži, že v poli dá mi umřítumřít, ne v domě na loži. Van větru milý cítím, to boží dech je sám, pod stromem jsem se zrodil, pod stromem umírám. Tmou zastřeny mé oči, a přec jsem jasně zřel, a Bůh mne vytrh’ stokrát i z pěsti nepřátel. Sám nepřemožen nikdy, jsem škůdce pravdy bil a cepem pouhé plevy od zrní oddělil. Byl bouř jsem, jež vzduch čistí, byl blesk jsem v oblaku, trůn podlého jsem zrádce, vlast zbavil cizáků. Leč nejvýš kladu, svodům že odolal jsem všem a za své služby všecky nic nikdy nevzal jsem. Ni dvůr, ni hrad, ni město, ač sta jsem dobyl jich, 67 a tak jsem chudchud, jak žebrák je v nejbědnějších vsích. Co odkázati nemám, jsa prost všech pokladů, a tak jen sama sebe vám dávám k příkladu!“ Tak při skonu děl Žižka, a lkal kol všechen lid, však po jeho se tváři již hostil mír a klid. 68
V DEN MISTRA JANA HUSI Mistru Lad. Šalounovi.
Blah národ, jemuž,jemuž jak Ty, Mistře Jene, nám v slunnu, v mraku, v míru, vlnobití a ve všech bojích, svárech, jež čas žene, zjev veliký a čistý hvězdou svítí; jenž, poctivost a čest když mrzce hynou, vše pošpiněno, poplváno slinou, když vše se viklá, třese nebo kácí a všecko víru v zítřek, spásu ztrácí: sám nedotknutý, nezhroucený, bílý, apoštol, světec, symbol mravní síly, nad vší tou spoustou, jež se zmítá, běda, se jak tes v moři, jako gigant zvedá! Zář měsíčná se s jeho líce line, ať nad neřestí, jež tu dole, stojí neb nad vřavou se sporů, zmatků šine v té velebě a vznešenosti svojí. Jen v očích vlhkým třpytí se to leskem nad nebohou a bědnou lidskou cháskou, zasvítí přísně mocné bouře leskem neb zazáří zas nekonečnou láskou. Ba hluboko tak nemůž’ klesnout národ, nad kterým bdí, stráž věčná, genij taký, do bahna, temnot, v bludů černé mraky, v něm tolik hadů nemůže se zlíhnout, by, zvedne-li jen k němu lid své zraky, on nemohl v něm zbudit síly zárod, jej nemoh’ k výši v náručí svém zdvihnout. 69 Ať ctí jej, slaví nebo jemu lají, ať milují jej nebo zapírají, naň všichni myslit stejně musí časem, nad jeho dílem zadumat se v taji, jej slyší, jak k nim tichým mluví hlasem. On jako měsíc kráčí temnou nocí a magickou zář na vše dole leje – ten zří naň s touhou a ten pustě kleje, leč všichni v jeho vlivu jsou a moci. On trpícím svou bolest připomíná, jim ukazuje ruce popálené, a tomu, na smrt kdo své bratry žene, tvář jeho smutně zjevuje se siná. On vyčítavě hledí k těm, kdo hřeší, on slabé sílí, litující těší, k těm, za pravdou kdož jdou, se s výše shýbá a jako druhy na čelo je líbá. On láskou svojí doprovází vroucí ty, kdož jdou před soud bez vědomí viny, a zjeví se jim, táhna do ciziny, bez bázně stoje před krutými soudci. On tomu, jemuž oběť lehká není, se zjevuje, jak zpívá ve plameni, dí k bojácnému: „Ke mně zraky upni!“ a ke všem čistým: „Za mnou nepodkupní, ať šejdíře a svatokupce známé důtkami z chrámů, svatyň vymrskáme!“ On jako pramen, jenž skryt v země hloubi, na jehož očím utajeném páse, když všecko žár kol spálil na prach zhouby, jak zázrakem vždy povrch zelená se. Kdo říc’ můž’, več vše mrtvou rukou vsahá, zda nesázel, kde radost nad ovocem? 70 kde odvahy byl vzpruhou, díla otcem, kde vzor byl, příklad, kde jím rostla snaha? On pákou, jíž trůn zpupný padá v trosky, on k velkým činům zažehuje mozky, na vyssávače lidu hledí s hněvem a zrádce, svůdce děsí čistým zjevem. Před jeho bleskem zalézají podlí, on lidu žehná, za národ se modlí, s ním raduje se, nad ním slzy lije, když nad sopkou své slaví hodokvasy, on varuje ho, modly jeho bije a káře, hrozí – ale vždy jej spasí! 71 OBSAH. Písnička o mém rodu7 Rodnému městu9 Odletěl slavík12 Za jízdy vlakem14 Milému Písku16 Přilétli čápi21 Selská pýcha25 Letní sen28 Jihočeská písnička29 V rodišti Alšově30 Osamělá borovice32 V našem kraji35 Na břehu Otavy36 Jemčina37 Krajina u Jindř. Hradce39 Pod Markomankou40 Tálínský rybník43 Za český národ!44 Cestou47 Petr Nikolajevič48 Stržené hnízdo50 Otakaru Ševčíkovi52 Janu Čarkovi54 Za Fr. Heritesem56 Hus před koncilem58 Mistru Janu60 Vdova Fida62 Nad starou kronikou65 Smrt Jana Žižky67 V den Mistra Jana Husi69
[72] Kniha tato vyšla jako druhý svazek druhé řady edice „Sad“ v nákladu 600 výtisků a vytiskl ji František Rebec v Praze roku 1930 za redakce O. Parmy a Jos. Rodena
E: js; 2002 [73]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Sad; Rebec, František; Parma, Jiří Ota; Roden, Josef
(Kniha tato vyšla jako druhý svazek druhé řady edice “Sad” v nákladu 600 výtisků a vytiskli ji František Rebec v Praze roku 1930 za redakce O. Parmy a Jos. Rodena.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+76

Věnování: (Mé milé rodné město Mirovice na Písecku nechť laskavě přijme věnování této knihy veršů A. K.)