SELSKÁ PÝCHA

SELSKÁ PÝCHA
Mám ženu svou a děti rád a do smrti mít budu, leč nade vše – nač měl bych lhát? – mám rád svou selskou půdu. Je milý mně i kůňkůň, i pes i stromstrom, i ptáče, pane, však když k mé roli zrak se vznes’, vždy radostí mi vzplane. O půdu tu se dědek rval, ji otec splácel krví, a mojí práce pot a pal ji svlažuje a mrví. Jak zdědil jsem ji, tak ji zas chci odkázat svým dětem, by udržely přes zápas ji dál i v čase kletém. A nechť hřbet shýbám, stírám pot a v kout se krčím zticha, já vím, co konám pro národ, a to má, pane, pýcha! Vy chraňte jazyk, chraňte říš a národ bludu všeho, já, na svých bedrech nesa tíž, chci chránit půdu jeho. 25 To zní mi jako svatý zpěv a to mne sílí v trudu, neb národ jen jak hrstka plev, když ztratil svoji půdu! Že jazyk nutno chránit víc – vy díte – nežli chleba? Ba stejně! Kdo však dal se v líc proň bít, když bylo třeba? Kdo před dráby a před plamy, za trýzně, robot tíhytíhy, vám pod hambalky, pod trámy to skrýval české knihy? Kdo uchoval to českou řeč, když město kdys ji smetlo, a odkud vzešlo v smrti křeč vám buditelů světlo? Že nejsme jako předci už, váš pošklebek mi praví? Nu, na snět chorou stačí nůž, jen kořen když je zdravý. A do vsí, vísek jděte jen, pomníčky stojí všude, a na každém z nich řádka jmen stkví v záplavě se rudé. To byli naši synkové, a řad jich není malý, co za té války světové krev za volnost všech dali. 26 A ženy zatím síkly klas – nu, jsou to věci známé, leč bude-li kdy třeba zas, my zas tu krev svou dáme! Tož meťte, pane, v koutku svém a dbejte o čest svoji – já vím, že stojím s národem a národ na mně stojí! 27