Mám ženu svou a děti rád
a do smrti mít budu,
leč nade vše – nač měl bych lhát? –
mám rád svou selskou půdu.
Je milý mně i kůň, i pes
i strom, i ptáče, pane,
však když k mé roli zrak se vznes’,
vždy radostí mi vzplane.
O půdu tu se dědek rval,
ji otec splácel krví,
a mojí práce pot a pal
ji svlažuje a mrví.
Jak zdědil jsem ji, tak ji zas
chci odkázat svým dětem,
by udržely přes zápas
ji dál i v čase kletém.
A nechť hřbet shýbám, stírám pot
a v kout se krčím zticha,
já vím, co konám pro národ,
a to má, pane, pýcha!
Vy chraňte jazyk, chraňte říš
a národ bludu všeho,
já, na svých bedrech nesa tíž,
chci chránit půdu jeho.
To zní mi jako svatý zpěv
a to mne sílí v trudu,
neb národ jen jak hrstka plev,
když ztratil svoji půdu!
Že jazyk nutno chránit víc –
vy díte – nežli chleba?
Ba stejně! Kdo však dal se v líc
proň bít, když bylo třeba?
Kdo před dráby a před plamy,
za trýzně, robot tíhy,
vám pod hambalky, pod trámy
to skrýval české knihy?
Kdo uchoval to českou řeč,
když město kdys ji smetlo,
a odkud vzešlo v smrti křeč
vám buditelů světlo?
Že nejsme jako předci už,
váš pošklebek mi praví?
Nu, na snět chorou stačí nůž,
jen kořen když je zdravý.
A do vsí, vísek jděte jen,
pomníčky stojí všude,
a na každém z nich řádka jmen
stkví v záplavě se rudé.
To byli naši synkové,
a řad jich není malý,
co za té války světové
krev za volnost všech dali.
A ženy zatím síkly klas –
nu, jsou to věci známé,
leč bude-li kdy třeba zas,
my zas tu krev svou dáme!
Tož meťte, pane, v koutku svém
a dbejte o čest svoji –
já vím, že stojím s národem
a národ na mně stojí!