ODLETĚL SLAVÍK...

ODLETĚL SLAVÍK... Památce Ad. Heyduka.
Odletěl slavík pootavských lesů do krajů, z kterých návratu již není. Kraj všecek v bolu zachvěl se a v děsu, a větru znělo táhlé zaúpění: „Zvěst nejsmutnější na perutích nesu!“ Chlad ještě u nás vál, když počal pěti, a smutno, pusto v našem háji bylo, vtom slyš – toť trylek, a teď druhý, třetí, to v jeho hrdle se to zaperlilo, a za písní už píseň zpěvná letí. Tu naslouchala řeka, bor i nivy, strom pučel, květy budily se ze sna, teď druzi jeho vpadli mlčeliví, až celý háj byl jedna píseň plesná, a nad všemi se jeho zpěv nes’ živý, A jak šla leta, jiní umlkali, a odletěli mnozí do daleka, jen on pěl stále plesy své i žaly, lkal, jásal, horlil, píseň jeho měkká jak prška květů je, jak proud se valí. Teď odletěl... A den se zdá tak tmavý, a celý háj jak byl by náhle oněm’. Kdo zazpívá teď večer u Otavy, kdo vypěje niv našich krásu po něm, kdo mladá vznítí srdce, zvedne hlavy? 12 Kdo duši našich krajů porozumí, kdo vypoví nám v jásotu i vzlyku, čím zvoní zdroj a les i řeka šumí, stesk modrých hořců, něhu srdečníků, kdo líbezné jak on zná spřádat dumy? Les truchle stojí bez hnutí a hlesu, jen „Miláček náš nejde!“ šepotaje, „Král zhynul nám!“ lká ptáče místo plesu. „Kam odešel náš pěvec?“ vzdychly kraje. Odletěl slavík pootavských lesů... 13