OTOKARU ŠEVČÍKOVI

OTOKARU ŠEVČÍKOVI
Jak zpěvný pták i z dálných končin světasvěta, i přes oceán, který burácí, rád v rodný kraj, zkad vylét’ za dnů léta, se navrací: Tak v naše město, v naše lesy, lány, chtě po své práci najít oddech v nich, jste vrátil se k nám, mistře milovaný, na český jih. Svět dal vám obdiv, slávu, velkých věno, klad’ k vám své dary, pocty nejdražší, v dvou dílech světa s úctou vaše jméno se pronáší. Sta vašich žáků je jak větru dutí, jenž zvedá se až k prahor temeni, a vaši sílu nese na peruti a umění. A slávou jich i vaše sláva roste, v nich svého žití zříte trofeji, a oni mladost věčnou, bohů hoste, vám vracejí. Tak požehnání pro vás má jen sudba, červánků růže sází na váš sníh, co zní k vám, vděčnost, obdiv je a hudba strun nesčetných. Co my vám dáme? Ach, jen lásku vřelou, svůj stisk a náruč, ticho k chvíli dum, těch našich lesů krásných klenbu ztmělou a jejich šum. 52 Ten vlídný, zlatý úsměv všeho kraje, chlad vln, kde v slunci září Otava, a radost polí, obilí když vlaje a dozrává. To vše k vám mluv zde chvějícíma rtoma, k vám každá sněť se vztahuj jako páž, vše pozdravuj vás, šeptej, že jste doma a že jste náš! Ó, buďte zdráv nám! Co je jiným stáří, vám jeseně buď snivé jenom vděk, a nebe ať vám plné jasu září a housliček! 53