ZA JÍZDY VLAKEM

ZA JÍZDY VLAKEM
Jak ve filmu když obraz za obrazem se vyhoupne a zase zmizí rázem, tak střídá kraj se v okně mého kupé, kraj chladný, zkřehlý ještě zimním mrazem. Sníh střásly kopce se svého už čela, leč na úbočích, v příkopech se bělá, a rozlitá luk voda v žluté trávě je na povrchu ještě zledovělá. Je únorové jitro. Ticho v poli. Strom u cesty se chvěje, dosud holý. Ves – jako mrtva, dvůr – jak opuštěný, ni živé duše širém po vůkolí. Teď Vrážské lesy... Zelené a svěží, strom tu tam ještě z loňské smršti leží – ó, s míst, kde rád jsem bloudíval a sníval, zrak ve vzpomínkách odtrh’ by se stěží! Teď rybníky... K té třpytné jejich hlati, již zimní slunce pokrápí a zlatí, má duše letí s bílou parou vlaku, jež v rákosí se jejich kdesi tratí. A zase pole, chaty přikrčené, městečka, vísky... Nad vším mír se klene, jen Vlčava, ta milá říčka naše, již zase prudce místy proud svůj žene. 14 Hle, dědouš veze pytel na trakaři, kams k Miroticům táhnou muzikáři, a jejich trouby se jak zlaté lesknou, jak zimní slunce jasně do nich září! Je masopust, ach, ovšem... tančí lidé! Kde’s, dávná klibno, medvěde a žide? Je masopust, leč blankyt nebes věstí, že máj už táhne, že už brzy přijde. Ó, přijď již krásně, máji, mému kraji, ať fialky již zavoní tu v taji, ať zelení se pousmějí pole a pěnkavy se v sadech rozplesají. Ať vše tu jihne v blahé změny tuše a plně kvetou jabloně i hruše a plny víry, radosti a lásky jsou všecky naše věrné, české duše! 15