ZA ČESKÝ NÁROD!
Památce J. Š. Baara.
To v nejkrutější bylo války čas,
kdy nebylo co jíst už, na vojnu
kdy bráni už i padesátníci
a naši lidé byli věšeni
pro zradu na frontách a „v zázemí“ –
tak říkalo se – pípnout nesměl jsi,
nechť vyssávali statek nám i krev,
nám smáli se, nás bili pěstí v tvář,
v žaláře temno naše vrhali,
a kdy se zdálo, že má s povrchu
být země český národ vyhlazen.
V tu těžkou dobu druha faráře
navštívil jednou starý profesor
na malé vísce. Z kraje jednoho,
daleko odtud, z pomezních až hor,
vždy k sobě lnuli láskou bratrskou,
a nebylo jim v světě oběma
nad lid a národ. Nyní seděli
tu v síni farské oba zhrouceni
tou bídou války, v strašných pochybách
a úzkostech, jak skončí se to vše.
A když už všecko pověděli si,
tu hrozné ticho padlo na oba,
jak hrobní kámen těžký padal by
na všecky naděje a iluse.
„Víš, Jindro, co?“ – děl náhle profesor –
„ty zítra ráno sloužit budeš mši
za český národ, a já – nekřič: ne! –
ti přisluhovat budu. Co jsem se
44
už jako student naministroval!
A ještě vše mám dobře v paměti.“
– Honzíčku„Honzíčku milýmilý“ – lek’ se vskutku kněz –
co„co napadá tě? Vždyť ty churav jsi,
jak moh’ bys klekat, vstávat, klekat zas
a těžký missál sem tam přenášet,
to pusť jen z hlavy!hlavy!“ – „Ne, ne, nepustím,
je líp mi zase, a ten účel mi
víc ještě dodá hbitosti a sil.“
A stalo se, jak přál si profesor.
Den druhý ráno zvedlo v kostele
pár výměnkářů a pár babiček
zrak s úžasem, když ze zákristije
za knězem vyšel v komži starý pán
chorého vzhledu, prošedivělý,
– Pan profesor! – se ihned šeptalo -
a zprv šel trochu nejistě, leč pak,
jak nový život do údů by vjel,
již pevněji a poklek’ na stupni.
Mši sloužil kněz, a starý ministrant
mu odpovídal jasně latinsky,
a pak se modlil farář – horoucněj
snad nemodlil se nikdy, co byl živ! –
za český národ – aby Hospodin
jej vytrh’ z velkých protivenství všech
a chytil štít a pavézu a vstal
mu ku pomoci – nechať zahanbí
a zapýří se, kteří hledají
ho zahladit, zpět obráceni jsou
a v potupu jsou dáni naposled,
kdož libost mají v jeho neštěstí.
A nechať posléz vejde národ náš
v zem zaslíbenou, sladkou Kanaán!
45
A co se modlil, starý ministrant
leb na hrud svěsiv, také modlil se.
A na oltářích svatí, světice
se usmívali vlídně ve mžik ten,
co ranní slunce, proniknuvši z mlh,
v ten vesnický chrám proudem lilo se
a ozářilo jasem faráře
i ministranta, krásné hlavy dvě,
nad které národ neměl krásnějších...
46