OSAMĚLÉ BOROVICI

Antonín Klášterský

OSAMĚLÉ BOROVICI
Tam, kde teď stojíš sama, byl as les, jej pokáceli pak, už dávno kdysi, a ušetřili tebe. Les ustoup’ dál a výš, svah byl tu na čas lysý, pak usmálo se nebe na pole, kde se klasy vlní dnes, na jedné straně; druhá strana celá na podrost zhoustla zelený a svěží, uprostřed obou stará cesta běží. A tak jsi osaměla. Vysoko pneš se u té cesty staré, pod tebou pole jen a nízké mlází, tvou hlavou táhnou sny a stíny charé, jsi pramáti, jež zřela dílo zkázy, svůj celý padat rod a sama zůstalazůstala, a pláče, hlavou kývá, když vichr rve jí vlasy, jí to vhod, a když se mračny stmívá, výš vztyčí se a volá, blesk by sjel po jejím kmeni, ten její skončil žel a utrpení. Leč divný osud, ač blesky voláš, stojíš pevně dosud. Marně se rouháš, když se bouře valí, oblohou šedou i blízko blesky sjedou, však hlavě tvé jak by se vyhýbaly. A darmo stenáš: Ryj v mém nitru, červe, 32 ať v hnilobě a trouchni rozpadne se! Snad vichr jednu, dvě ti sněti serve, leč zdravější jsi nežli stromy v lese. A dosud krásná jsi! Ty první ze všech pozdravuješ zoři, a navečer, než soumrak lehá si, červánek nádherně na větvoví tvém hoří. Rád v podvečer jsem k tobě chodíval a pohladil tvou červenavou kůru neb o tebe jsem opřen hleděl v dál a k Blanici níž, k prvním hvězdám vzhůru, jež vyskočily nad kraj do oblak, zřel, tma jak lehá na pole i meze, jak housenka když obrovitá leze, od Ražic černý jak se sune vlak. Tu častokrát jsem ztrácel se i v snění, vzrušení cítil tvůrčího jsem tep a na kmen tvůj i horkou tiskl leb, když zabolelo v duši osamění. Za války stával jsem tu v tíze denní. Kol jaký mír! A kdes teď duní děla! Můj národ mře! A na rtech se mi chvěla za jeho spásu slova modliteb. A ty jak bys mi byla rozuměla! Tys šeptávala jemně do mých dum, a klid mi vracel, úkoj dával znovu a sílu kovu tvůj tichý šum. Vím, přežiješ mne. Budeš tady státi dál pevná, hrdá, v červáncích i tmách, co dávno již můj prach se v země klín neb do vln větru vrátí. 33 A přec, ký sen mne chvátí, bláhový, dětský! Blesk tu srazil sosnu, když jednou táhl bouře divý řev, a mně z ní řeží desky na rakev... Jak z dřeva jejího to sladce voní do snů! 34

Básně v knize Nové jihočeské melodie: