SMRT JANA ŽIŽKY

SMRT JANA ŽIŽKY
„Bůh milostiv mi přeje, ó! kněže Ambroži, že v poli dá mi umřítumřít, ne v domě na loži. Van větru milý cítím, to boží dech je sám, pod stromem jsem se zrodil, pod stromem umírám. Tmou zastřeny mé oči, a přec jsem jasně zřel, a Bůh mne vytrh’ stokrát i z pěsti nepřátel. Sám nepřemožen nikdy, jsem škůdce pravdy bil a cepem pouhé plevy od zrní oddělil. Byl bouř jsem, jež vzduch čistí, byl blesk jsem v oblaku, trůn podlého jsem zrádce, vlast zbavil cizáků. Leč nejvýš kladu, svodům že odolal jsem všem a za své služby všecky nic nikdy nevzal jsem. Ni dvůr, ni hrad, ni město, ač sta jsem dobyl jich, 67 a tak jsem chudchud, jak žebrák je v nejbědnějších vsích. Co odkázati nemám, jsa prost všech pokladů, a tak jen sama sebe vám dávám k příkladu!“ Tak při skonu děl Žižka, a lkal kol všechen lid, však po jeho se tváři již hostil mír a klid. 68