MISTRU JANU

MISTRU JANU
Co řek’ bys, dnes tu stanout mezi námi, ty veliký náš, svatý mučedníku, v tom Prahy svojí shonu, ruchu, křiku, v nějž duní zvony, kde pnou věže chrámy? Zda nezchvátila by tě radost velká, že národ tvůj, jejž miloval’s tak vřele, přetrpěl války, trýzně věky celé, je živ, je volný, nestrádá a nelká? Tvůj jazyk, který pěstoval’s tak pilně, že všude zní tu, přečkav hrozné bědy, že v universí tvojí kvetou vědy a práce víří na trhu i v dílně? Či, jak by vráz vše pronik’ zrak tvůj orlí, bys hněvivě a mračně stáhl brvy a nevěřil, že to tvůj lid, jejž krví svou vést chtěl’s k pravdě, prorok, který horlí? Zře, pozlátkem že povrch se jen leskne, a pod ním že jsou nicoty jen holé, a Bláznovství a Bída v jednom kole že tančí, jak jim Zoufání hrá teskné. Jak pravda šlape se a s duší kupčí, jak neřest jen se všude množí v slizku, jak vše se žene po moci a zisku, kde vítězí, kdo lstnější je a hrubší. Zda na stolec bys nesed’, přísný soudce, nám v duše nehřměl velké naše viny, 60 a nemrskal bys, hněvem svatým siný, ven z chrámů ty, kdož po plenu jen žhouce, se tlačí vpřed, kramářské malé duše, podplatné strážce, lenochy, již tyjí, falešné vůdce, herce komedií, jim odkrývaje masky, stánky kruše? Či pro žluč, kterou po věky jsme pili, pro rány, jež nás ještě bolí časem, bys, slitovav se, mocným vzkřik’ jen hlasem: „Kam řítíš se, můj lide pobloudilý?“pobloudilý? „NežNež novou zkázou dojdete vin trestu, na blud svůj, chyby svalte těžký kámen, můj očisti a obrozuj vás plamen, zpět ke mně, který ukazuji cestu!“ 61