PŘILÉTLI ČÁPI
Fr. Hrbkovi.
Čáp ctěn je u nás českém na jihu
jak ibis posvátný. Kde zrobil si
své hnízdo, jak by štěstí přilétlo.
Sám rád jsem u blatenských rybníků
se za ním dívával, když, vážný krok,
po mokrých lukách chodil nebo stál
na jedné noze někde na břehu
a přemítal. Rád vídal jsem ho vždy
tam nad kestřanskou tvrzí zemanskou
vysoko kroužit a jat do duše
jsem příhodou byl, jež se v Putimi
před lety stala: Požár zchvátil krov,
kde čápi měli hnízdo. Čápice,
ač ze střechy již šlehly plameny,
mláďata svoje, jedno za druhým,
v svém zobanu ze hnízda odnesla
až na břeh rybníka.
Od dávných dob
sídlila v Blatné čapí rodina
na starém ovčíně. Tam rok co rok
se navraceli z jara, kolo tam
své zase našli, staré hnízdo si
jen opravili, větry zcuchané,
a žili v míru božím. Ze zámku
se baronessy dívat chodily
na jejich domácnost, a baron sám
je chránil mocnou přízní. Ten, kdo mu
jich návrat z jara první zvěstoval,
byl obdarován štědře. Lidí pak
21
dost číhalo, by nepropásli jich,
než málokdo se dostal k baronu.
Ve vratech vrátný Johann nechtěl je
dál pustitipustiti, a jestli proklouzli,
nahoře zase bránil lokaj Franz,
a vytáhnuvše chytře zprávu z nich,
s ní k baronu šli sami, ten neb ten,
jen výsměch na rtech. Omrzelo tak
se pachtit marně k zámku s novinou,
a odměnu pak Johann bral neb Franz.
Až zase letos... Hezký klučina
na nízké seděl zídce zahradnízahradní,
a bosýma jen klátě nohama,
si prozpěvoval. Náhle pad’ však zrak
mu na nebe a ztrnul: ptáci dva
se velcí nesli k městu. „Čápi!“ – vzkřik’
a se zídky sjel. A v tom hlavou mu
jak bleskem šlehlo: baron – odměna!
A letěl k zámku. Bože, kdyby tak...
Již dávno knížka jedna volala
naň v knihařově chudém výkladci,
leč, kde vzít na ni? Doma kopýtek
a kopyt plno, ale na knížky
tam nezbývalo... Letěl jako šíp,
před zámkem trochu let jen zpomálil
a napial oči... Štěstí přálo mu:
pan Johannes dnes nestál ve vratech.
Tož rychle proběh’ a již po schodech
se vzhůru hnal. Teď druhé úskalí
mu hrozilo, leč proplul šťastně zas:
pan Franz tu nikde. Ale nyní kam?
Na chodbě plno dveří. Které as
k baronu vedou? Napial bystře sluch
a za jedněmi dveřmi slyšel ruch
22
a hlasy; hbitě vystoup’ na špičky
a zmáčkl kliku. A již v sále stál
a vyrazil, jak kdyby nesl zvěst,
že v zámku hoří: „Čápi přilítli!“
Jen stalo se to, hrozně lekl se
a zastyděl: sál plný hostí byl,
dam, pánů vzácných, a ti všichni teď
ke dveřím, k němu, obrátili zrak
s úsměvem na rtech, ba i něčí smích
se ozval tichý. A vtom lokaj Franz,
jenž posluhoval panstvu, již se hnal
ke dveřím zlostně, než však vystrčit
moh’ chlapce z nich, vstal baron Hildprandt vrázvráz,
a zaraziv ho ruky pokynem,
sám přistoup’ k hošku, vlídně pohladil
ho po tváři a pravil vesele:
„Tak čápi přilétli? Toť novinu
jsi radostnou nám přines’, klučíku,
tu odměním rád!“ Velkou bankovku
pak podav chlapci, ještě zeptal se:
„A co si koupíš za to?“ – Děkuji„Děkuji“ –
děl chlapec – knížku„knížku koupil bych si rád.rád.“
„Ah, ty jsi čtenář! No, jen uč se, čti,
i studovat snad chtěl bys...“ Bože můj,
jak znal pan baron číst i myšlenky,
jež v dětské duši skryty dřímaly!
„A víš, co“ – dodal – „pošli tatínka
mi do zámku sem!“ Vyprovodil sám
pak chlapce ven, a ten moh’ sraziti
až hlavu, jak teď běžel se schodů
a ze vrat domů.
Čápi přilétli!
Zas na starém se snesli ovčíně
v své milé hnízdo. Jak by na křídlech
23
k nám byli jaro z dálky přinesli,
vzduch zavoněl – toť fialek je dech.
Leč nejvíc štěstí vnesli pod ten krov,
kde v spánku hoch tisk’ knížku k hrudi své
a studentem se viděl v blahých snech.
24