Tam, kde teď stojíš sama, byl as les,
jej pokáceli pak, už dávno kdysi,
a ušetřili tebe.
Les ustoup’ dál a výš, svah byl tu na čas lysý,
pak usmálo se nebe
na pole, kde se klasy vlní dnes,
na jedné straně; druhá strana celá
na podrost zhoustla zelený a svěží,
uprostřed obou stará cesta běží.
A tak jsi osaměla.
Vysoko pneš se u té cesty staré,
pod tebou pole jen a nízké mlází,
tvou hlavou táhnou sny a stíny charé,
jsi pramáti, jež zřela dílo zkázy,
svůj celý padat rod
a sama zůstala, a pláče, hlavou kývá,
když vichr rve jí vlasy, jí to vhod,
a když se mračny stmívá,
výš vztyčí se a volá, blesk by sjel
po jejím kmeni,
ten její skončil žel
a utrpení.
Leč divný osud,
ač blesky voláš, stojíš pevně dosud.
Marně se rouháš, když se bouře valí,
oblohou šedou
i blízko blesky sjedou,
však hlavě tvé jak by se vyhýbaly.
A darmo stenáš: Ryj v mém nitru, červe,
ať v hnilobě a trouchni rozpadne se!
Snad vichr jednu, dvě ti sněti serve,
leč zdravější jsi nežli stromy v lese.
A dosud krásná jsi!
Ty první ze všech pozdravuješ zoři,
a navečer, než soumrak lehá si,
červánek nádherně na větvoví tvém hoří.
Rád v podvečer jsem k tobě chodíval
a pohladil tvou červenavou kůru
neb o tebe jsem opřen hleděl v dál
a k Blanici níž, k prvním hvězdám vzhůru,
jež vyskočily nad kraj do oblak,
zřel, tma jak lehá na pole i meze,
jak housenka když obrovitá leze,
od Ražic černý jak se sune vlak.
Tu častokrát jsem ztrácel se i v snění,
vzrušení cítil tvůrčího jsem tep
a na kmen tvůj i horkou tiskl leb,
když zabolelo v duši osamění.
Za války stával jsem tu v tíze denní.
Kol jaký mír! A kdes teď duní děla!
Můj národ mře! A na rtech se mi chvěla
za jeho spásu slova modliteb.
A ty jak bys mi byla rozuměla!
Tys šeptávala jemně do mých dum,
a klid mi vracel, úkoj dával znovu
a sílu kovu
tvůj tichý šum.
Vím, přežiješ mne. Budeš tady státi
dál pevná, hrdá, v červáncích i tmách,
co dávno již můj prach
se v země klín neb do vln větru vrátí.
A přec, ký sen mne chvátí,
bláhový, dětský! Blesk tu srazil sosnu,
když jednou táhl bouře divý řev,
a mně z ní řeží desky na rakev...
Jak z dřeva jejího to sladce voní do snů!