STRŽENÉ HNÍZDO
Měl rád své hnízdo rodné v milé vsi,
jak hnízdečko to bylo vlašťovčí
pod černým trámem selským. Ve výši
se nad Vltavou třpytnou bělala
ta jeho ves, to drahé zátiší,
co – zdá se to na dosah bezmála –
na druhém břehu v skalním hnízdě svém
se zvedal Orlík. Tam byl třpyt a lesk,
a jeho hnízdo – prostá chalup vísky –
kryt mělo jenom z došků, strop tak nízký,
leč útulno a teplo bylo v něm,
a měl je rád až střechy po netřesk,
nad pyšný, zářný hrad mu bylo milo.
Tu otec žil a máť – oh, ve dvou dnech
je ztratil oba! – ale jejich dech
zde dosud vlá v tom hnízdě, jež mu zbylo,
v těch začernalých, nachýlených zdech.
Když vyrostl a práce badatele
ho uvěznila v městě rušném cele,
těm dal je darem, kdož se ujali
ho sirotka, když, klučina tří let,
zřel rakev otce, matku ztuhlou v led
a lomcoval jím pláč tak zoufalý.
Leč každý rok sám navracel se zpět
v to hnízdo rodné na pár letních neděl:
zde kynul oddech, tu vál klid a mír,
svět celý v dáli nechav, klidně hleděl,
jak vlaštovky kol krouží navečír,
jak okna, jimiž dívala se máti,
jak pozlátkem se při západu zlatí,
50
a každý, jejž tu otec sázel, štěp
mu svatý byl, a jeho tichý šum,
jak naslouchal mu, nes’ ho k dávným dnům
a zněl mu jako šepot modliteb.
A potom život – jak už tvrdý jest –
ho v cizinu hnal, do dalekých cest
a k práci připial dobu ho tam dlouhou;
než jako pták se za čas domů nes’
a s jakou chvátal nedočkavou touhou
zas v milý kraj svůj, v jihočeskou ves!
Již stanul tam, již toužným zrakem hledal
své hnízdo – leč teď ztrnul, mnul si zrak:
Pryč hnízdo rodné! Vysoký se zvedal
na místě jeho nový dům v své slávě,
a střecha rudá křičí vyzývavě,
a hostince tam nápis je a znak.
Vše pochopiv, krok neučinil k předu,
víc ještě nechtěl ve tvář pozřít zkáze;
zpět obrátil se, prchal, až se hledu
ves ztratila, a pak šel k dálné dráze.
Šel, zamžený zrak, klopýtaje tam,
„Mé hnízdo strhli!“ vzlykaje, se řítil;
teď teprve v své duši plně cítil,
že opuštěn vším na světě a sám.
51