Blah národ, jemuž jak Ty, Mistře Jene,
nám v slunnu, v mraku, v míru, vlnobití
a ve všech bojích, svárech, jež čas žene,
zjev veliký a čistý hvězdou svítí;
jenž, poctivost a čest když mrzce hynou,
vše pošpiněno, poplváno slinou,
když vše se viklá, třese nebo kácí
a všecko víru v zítřek, spásu ztrácí:
sám nedotknutý, nezhroucený, bílý,
apoštol, světec, symbol mravní síly,
nad vší tou spoustou, jež se zmítá, běda,
se jak tes v moři, jako gigant zvedá!
Zář měsíčná se s jeho líce line,
ať nad neřestí, jež tu dole, stojí
neb nad vřavou se sporů, zmatků šine
v té velebě a vznešenosti svojí.
Jen v očích vlhkým třpytí se to leskem
nad nebohou a bědnou lidskou cháskou,
zasvítí přísně mocné bouře leskem
neb zazáří zas nekonečnou láskou.
Ba hluboko tak nemůž’ klesnout národ,
nad kterým bdí, stráž věčná, genij taký,
do bahna, temnot, v bludů černé mraky,
v něm tolik hadů nemůže se zlíhnout,
by, zvedne-li jen k němu lid své zraky,
on nemohl v něm zbudit síly zárod,
jej nemoh’ k výši v náručí svém zdvihnout.
Ať ctí jej, slaví nebo jemu lají,
ať milují jej nebo zapírají,
naň všichni myslit stejně musí časem,
nad jeho dílem zadumat se v taji,
jej slyší, jak k nim tichým mluví hlasem.
On jako měsíc kráčí temnou nocí
a magickou zář na vše dole leje –
ten zří naň s touhou a ten pustě kleje,
leč všichni v jeho vlivu jsou a moci.
On trpícím svou bolest připomíná,
jim ukazuje ruce popálené,
a tomu, na smrt kdo své bratry žene,
tvář jeho smutně zjevuje se siná.
On vyčítavě hledí k těm, kdo hřeší,
on slabé sílí, litující těší,
k těm, za pravdou kdož jdou, se s výše shýbá
a jako druhy na čelo je líbá.
On láskou svojí doprovází vroucí
ty, kdož jdou před soud bez vědomí viny,
a zjeví se jim, táhna do ciziny,
bez bázně stoje před krutými soudci.
On tomu, jemuž oběť lehká není,
se zjevuje, jak zpívá ve plameni,
dí k bojácnému: „Ke mně zraky upni!“
a ke všem čistým: „Za mnou nepodkupní,
ať šejdíře a svatokupce známé
důtkami z chrámů, svatyň vymrskáme!“
On jako pramen, jenž skryt v země hloubi,
na jehož očím utajeném páse,
když všecko žár kol spálil na prach zhouby,
jak zázrakem vždy povrch zelená se.
Kdo říc’ můž’, več vše mrtvou rukou vsahá,
zda nesázel, kde radost nad ovocem?
kde odvahy byl vzpruhou, díla otcem,
kde vzor byl, příklad, kde jím rostla snaha?
On pákou, jíž trůn zpupný padá v trosky,
on k velkým činům zažehuje mozky,
na vyssávače lidu hledí s hněvem
a zrádce, svůdce děsí čistým zjevem.
Před jeho bleskem zalézají podlí,
on lidu žehná, za národ se modlí,
s ním raduje se, nad ním slzy lije,
když nad sopkou své slaví hodokvasy,
on varuje ho, modly jeho bije
a káře, hrozí – ale vždy jej spasí!