NOČNÍ VIOLY.
Za nocí, nocí hvězdnatých,
plny jež klidu a chladu,
utichla bouře v prsou mých,
v duše mé setmělém sadu.
Stříbrný paprsk měsíce
kradl se na lup a zvědy,
a mně zas přes ret, přes líce
úsměv šleh’ tichý a bledý.
A jak ten úsměv v hruď mi pad’
jako pruh měsíce světlý,
zjasnil se duše stmělý sad,
violy noční v něm vzkvetly.
Kvetly v něm noční violy
v samoty chladivém lůně,
[3]
duše má – nic ji už nebolí –
plna je, plna jich vůně.
Na každém plála kalichu
rosa jim v perleti lesku,
jakbych se v nich byl potichu
ze svého vyplakal stesku.
A ty jich květy vonící
v zlatisté záři a běli
šílenou láskou k měsíci,
k hvězdám a noci se chvěly.
A Noc jak kolem spanilá
neslyšným šuměla letem,
také se v touze sklonila
nad jejich úsměvným květem.
Se rtů jí splynul tichý vzdech –
as tak jak větru van zní to –
jistě jí bylo květů těch
z celého srdce tak líto!
Hrsť si jich vlasů do šera,
hrsť zatkla do ruky chladné –
čtenáři, snad ti některá
za nocí do srdce padne!
4