Noční violy (1894)

Básně, Antonín Klášterský

Diplomatická verze Ediční verze
Ant. Klášterský NOČNÍ VIOLY Básně.
V Praze Knihtiskárna F. ŠIMÁČEK Nakladatelé 1894
[1]
NOČNÍ VIOLY.
Za nocí, nocí hvězdnatých, plny jež klidu a chladu, utichla bouře v prsou mých, v duše mé setmělém sadu. Stříbrný paprsk měsíce kradl se na lup a zvědy, a mně zas přes ret, přes líce úsměv šleh’ tichý a bledý. A jak ten úsměv v hruď mi pad’ jako pruh měsíce světlý, zjasnil se duše stmělý sad, violy noční v něm vzkvetly. Kvetly v něm noční violy v samoty chladivém lůně, [3] duše má – nic ji už nebolí – plna je, plna jich vůně. Na každém plála kalichu rosa jim v perleti lesku, jakbych se v nich byl potichu ze svého vyplakal stesku. A ty jich květy vonící v zlatisté záři a běli šílenou láskou k měsíci, k hvězdám a noci se chvěly. A Noc jak kolem spanilá neslyšným šuměla letem, také se v touze sklonila nad jejich úsměvným květem. Se rtů jí splynul tichý vzdech – as tak jak větru van zní to – jistě jí bylo květů těch z celého srdce tak líto! Hrsť si jich vlasů do šera, hrsť zatkla do ruky chladné – čtenáři, snad ti některá za nocí do srdce padne! 4
S BOHEM!
S Bohem tedy, s Bohem navždy, přešlo vše, jak všecko mizí, před lidmi a celým světem budeme si nadál cizí! Neřekneme, že se známe, ruky sobě nepodáme, jen když někdy potkáme se, v hovoru se hlas nám zláme. Do očí si nepohlédnem’, pohlédnout se budem’ báti, by nás bolesť neschvátila pro to, co se nenavrátí. Ale hrdě – v jinou stranu zvednem’ při tom svoji hlavu, 5 aby, že nás bodlo v srdci, nemyslil si žádný z davu. A kdyby si myslit mohl, však už najdem’ svoji pýchu, něco se přec vždycky hodí, co nám bude náhle k smíchu. Nepovedem’ kroky svoje v stará místa schůzky naší, k čemu také? – našeNaše láska dojista tam ještě straší. Z jara straší písní ptactva, které pěje, neví komu, na podzim tím listí svistem, které spadlo s větví stromů. V levo ty, já v pravo půjdu, velká dost je země celá, aby se dvě srdce lidská víc už sejít nemusela. Já svůj klid si vybojuji, ty si najdi štěstí ryzí – s Bohem tedy, s Bohem navždy, na věky jsme sobě cizí! 6
NOCI.
Den oklamal mě zrádně, mých snů přetrhal síť, ó, noci, vlídná noci, jdu k tobě bez pomoci, a ty mě přijmeš, viď?! Pad’ bleskem strom můj mnohý, květ spálil žáru dech, ó, noci, noci moje, za chladných hvězd svých roje mně zapomenout nech! Tvůj pohled je tak měkký, a ret tvůj láskou něm, ó, noci, noci hvězdná, dej pít mi z číše bez dna a v náruč svou mě vem! 7 Chci přitulit se k tobě, bych pod tím pláštěm tvým, ó, noci, dobrá noci, tak jak ti ptáci krotcí se utajil a zdřím’. Buď tím mi jen, čím’s květu, jenž k zemi sklonil hled v tom žhoucím denním žáru, však v tvém, ó, noci, čáru se znova k nebi zved’. Již slyším krok tvůj tichý, tvůj plášť vlá ke mně tmou, ó, noci, noci stmělá, pojď, tkni se mého čela, buď mou, buď mou, buď mou! 8
DUJ SI, HŘMI SI, VICHŘICE!
Duj si, hřmi si, vichřice, per si v stromů řad, mně se při té bouři tvé chce dnes vzpomínat! Duj si v pole, duj si v stráň, duj si v starý les, a co se již nevzbudí, bez milosti střes! Suché listí od lonska, za ním suchou sněť, a co mrtvo leží tu, s pěšin stranou smeť! Za to dýchni na zemi, zahřej její hruď, 9 vítězným svým výkřikem plno poupat vzbuď! Duj si, hřmi si, vichřice, přes lesy a luh, vím, že nejsi větrem jen, že jsi jara duch. Však jsme také jedenkrát bouřně jako ty letěli a vzbudit vše chtěli z mrákoty. Rozbiti a odmésti vše, co shnilé jest, a na křídlech celý svět zvednout k výši hvězd. S hlavou plnou smělých snů, s usměvavým rtem, s láskou k světu, slunci, dnům, k nikomu a k všem. Duj si, hřmi si, vichřice, přes ten celý svět! – já si budu vzpomínat při tom zas těch let... 10
KONCEM BŘEZNA.
Je konec března. Padá sníh, a vsi zas mizí v závějích. Je večer, a je mrazno tak. Na cestě leží mrtvý pták. To zdálo se mu v jihu as, že velkého je letu čas, a lít’ skrz mlhu, skrze mrak. Na cestě leží mrtvý pták. A moře přelít’, hlavy skal, pud k starému jej hnízdu hnal tím chvatem, jenž je touhy znak. Na cestě leží mrtvý pták. A myslil: Dál jen, rychlej zpět, je u nás všecko jistě květ 11 a vůně, zář, až slepí zrak. Na cestě leží mrtvý pták. A přilít’ v kraj a cítil chlad, vysílen, uštván, k zemi pad’, zřel mroucím okem do oblak. Na cestě leží mrtvý pták. Myšlénky velké, prosím vás, ó, vraťte se, je tady mráz, a večer je, a smutno tak! Na cestě leží mrtvý pták. 12
JARNÍ PÍSEŇ.
Slyš, z dalekého jihu, ach, z dalekého jihu jde jara tichý krok, a nežli zvíš, je tady, ó, již se kloní v mihu nad spící země bok. Zem dřímá ještě v snění – v tom cítí políbení tak vroucné na retech, ó, jak se budí, rychle se halí v uzardění, ten zmatek a ten spěch! Sem rychle bledé kvítí, ať ve vlasech jí svítí, sem zelenavý šat, ten stříbrnou ať protkán je celý třpytnou nití, sem vůni květných lad! 13 Ach, co se to jen děje, zem celá se tak chvěje, jen máj přestoupil práh, ó, jistě ne jen proto, že shléd’ ji, zbudit chtěje, ve sněžných nedbalkách! 14
PÍSEŇ K HVĚZDÁM. Paní Růženě Svobodové.
Vy hvězdy, ó vy čisté hvězdy, vy víte, kdo miluje, kdo umí milovat, protože jste čisté, a proto pouze vy umíte těšit... ne, nejsem básníkem... ale něco takového. Lemm v Šlechtickém hnízdu.
Vy hvězdy, ó, vy čisté hvězdy, vy oči nocí podjarních, když zahledím se k vám, tu vezdy jak když se hne cos v prsou mých; jak když tam padá s modré výše kus záře vaší měkce, tiše jak zlaté zrno v brázdu lích. Vy letíte jak odekvetlých nebeských květů lehký pýr, 15 však do srdce se s výšin světlých jak rosa od vás snáší mír, a od vás jak když vesmír plní a lidskou duši do dna zvlní tajemná hudba sférných lyr. Té hudby ohlas v duši mojí, a je v ní jarní noci klid a vůně trav a mladé chvoji a přelet stínů, jisker třpyt a šelest listí, který zdlouha jak nekonečna vane touha, již nelze, nelze vyslovit. Vy hvězdy, ó, vy hvězdy čisté, svědkyně našich bolů, vin, loď lásky veďte k tiši jisté, kde šumí nocí klasy třtin, však rozpuklému přejte vraku s tou hudbou, mírem vašich zraků ať měkce padá do hlubin! 16
TEPLÝ DEŠŤ.
Jak tiše a jak hustě ten teplý dešť se snes’ a šeptaje a šustě, jak lásky tichý hles! A slunce při tom svítí s modrého nebe v luh, a v každé kapce nítí se skvoucí atom duh. Kam padne, zemi z nitra to dýchne do dálky – oč, že tam najdu zítra již první fialky. Ó, vítám tě, ó, vítám, ty, prško teplá, sem, 17 já ve tvých kapkách sčítám, co květů skryje zem! Vím, co teď cítí země, však též mi bylo tak, když nahnul se kdys ke mně tvůj čistý modrý zrak. Já skloněn, seděl němý, ty zřela’s do dáli, a náhle na ruce mi tvé slzy padaly. Zrak zvedám, plný žasu, však nežli zved’ jsem jej, ty na hruď v štěstí jasu mi skryla’s obličej. 18
PO DEŠTI.
Už jenom sem tam krůpěj v kaluž padá, a nebe modré úsměv jediný. Dvůr září vlhký. Dívka jde jím mladá odnést si z deště domů květiny. A starý truhlář, který dole bydlí, jde na dvůr z bytu, slyším kroků ruch, klec s kosem v ruce, ke zdi staví židli a věsí klec zas na ten čerstvý vzduch. Za jedním oknem svíce zřím se chvěti, teď kdos to okno s pláčem otvírá. Ó, duše volná, což se ti teď letí tím jasem, modrem, vůní vesmíra! 19
LESEM.
Vítej mi, klenutí nad lesem, vítej mi na tisíckrát, pořád tím starým snílkem jsem, který tě míval tak rád! Tebe a ztracené pěšiny v zatmělý, hučivý les, slunečné prouhy, kde z květiny třesavě motýl se vznes’. Hej, brachu, potoku, není vhod srovnat krok? Letíš? Nuž, leť! Víš, jak jsme hřměli vždy o závod? Co nám byl kámen, co zeď! Ty jsi tak veselý posavad, a já jen schýlený klas, ale té písni tvé, divně jat, naslouchám s úsměvem zas. 20 Sosny mé s veveřic přelety v šeři, kam nevnikne zrak, jak jsem vás miloval před lety, ještě vás miluji tak! Ještě rád spočinu na kmeni, v modravý ulehám stín, ještě rád za listů šumění hlavu dám na snění klín. Je mi dnes v zášeří, pod stromy, jak bych měl sepjati dlaň, tolik že po bouři zbylo mi, těžkou když splatil jsem daň, aby mě zladila s ptačích hnízd píseň, jíž vlní se sad, aby mě dojal i suchý list, který mi před nohou pad’. 21
V MĚSÍČNÍ ZÁŘI.
Prst zdvihnula k svým ústům noc, a jemně vše ztichlo, dům i sad starými za vrátky; pojď, měsíci, pojď s nebes modra ke mně, pojď budem’ spřádati si staré pohádky! Ty v dálku pláš přes nekonečné moře a šírém na světě teď vidíš jediný, jak v plášti par se nesou po obzoře ti, které uspaly kdys tiché hlubiny. Tvůj paprsek se bílý tiše spouští do písku žhoucího, a v bledých prouhách tvých teď bez ruchu řad karavan jde pouští, jež dávno zapadly už v jejích závějích. Po srázech skal tvůj přísvit úzký šplhá a v lesích divokých se ztrácí jako sen, 22 jak pavučí opřádá tvoje mlha svou nití stříbrnou tak mnohý starý kmen. Do chrámu zříš, do klášterů a chýží a v hříchu pelechy jdeš jako dítě čist a hovoříš i s vězněm pevnou mříží, jenž spáti nemůže pro vábný stromů svist. A hřbitov teď v tvém sněžném leží jase, kde dávno otec můj spí na dně mohyly, a v cesty pláš, kde v teplém lásky čase jsme, štěstí v oku svém, tvou září chodili. Hleď, se vším jsem už dávno usmířený a klidně ve svých snách jdu žitím nazpátky, pojď, měsíci, a stříbrem polij stěny, pojď, budem’ spřádati si staré pohádky! 23
VLAŠTOVKY.
Za městem stojí stromy v květu, zeleni šťávné svítí vděk, a v městě vzduch je plný letu křičících hbitých vlaštovek. Tak hledají svůj starý asyl, útulnou střechu, stinný trám, že pryč je vítr, který mrazil, uprchlé nesou štěstí k nám. Já oknem ven se dívám na ně, na jejich mihot, jejich let, co hlava zvolna klesla v dlaně, celý čas zimy myslím zpět. Co vyrostlo, co za čas krátký strženo k zemi od lidí, 24 co vlaštovky, jež přišly zpátky, nového u nás uvidí! Kde domek stával, palác týčí kopule svoje v záře nach, a stará hnízda vlaštovičí roznesl vítr jako prach. A tam v tom domě, tam, kde loni tiskli dva lidé k sobě líc, hle, jak se kolem oken honí, vlaštovkám hledí dítě vstříc. A ony křičí, kolem hrají, že jim tam štěstí pokvete, neb kde dva lidé hnízdo mají, je jisto i to ptáčete. 25
TICHO.
Srpek blýsknul s výše, rákosí se chví, tiše, tiše, tiše, les už skoro spí. Červánkové záře zbledl matný sled, ve stříbrné páře splývá celý svět. Voda je tak ticha s bílým květem svým, jenom rákos vzdychá hlubin tajemstvím. Tiše, tiše, tiše, lesních houštin tmou, ze své denní skrýše laně k vodám jdou. Do květiny právě motýl znaven kles’, v operlené trávě počal cvrčků ples. Šerý netopýra stín jen kolem kmit’. Nebesa jsou šírá jeden hvězdný svit. V duši mé klid pouhý jak v tom lese již. Spíte, marné touhy? Bolesti má! Spíš? 26
JARNÍ SEN.
Nad křížem starým ptáče pělo, pod křížem dřímal ples i žal, já hřbitovem šel, kloně čelo, a toho ptáka poslouchal. Hnut písní, sed’ jsem za křovisko, až ucítil jsem hlíny dech, a šípku prut, jenž rostl nízko, mi přes prsa pln růží leh’. A oči zamk’ jsem, ve tmu spáče a v dumu pad’ jsem tajemnou, že sám jsem mrtvý a to ptáče že zpívá snivě nade mnou. 27
NOCTURNO.
Park se stmívá, noc je tichá, stezky plny měsíce, ptáci dřímou, listí vzdychá, na nebi hvězd tisíce. V letní vlahou noc se lije a s ní splývá po šíru dlouhá, toužná melodie, stlumený hlas klavíru... Pojď ty, jež máš duši plnou, jasný vyjdi na balkon, měkkou letní noci vlnou nech se nést jak teplý tón. Rozepni jí náruč svoji, celá se své touze vzdej – 28 v dálce blýsklo, v zlatém roji světlušek se míhá rej. V duši tvou se z noci shrne plno vábných modrých snů, vznese ji to po stříbrné chvějné niti paprsků. Kamsi výš a výš a výše v říši míru, lásky svět, a ty skloníš hlavu tiše, jak tam venku spící květ. Těžké kapky v lehkém kmitu padnou náhle na dlaň tvou; nezvíš, zda to slzy citu nebo rosné perly jsou... 29
CATOCALA NUPTA.
Nad travami, lopuchami, po klasech a po květu smavý motýl, hle, se míhá v kratochvilném přeletu. A když rozstře v slunce sklonu vzdušných křídel okraje, rudá stužka jako k řádu skvoucí na nich zahraje. Buď mi zdrávo, dítě jara, veselé a bujaré, přírody ty, milenky mé, věčně živý rozmare! Stvořila tě, v ironii jako v něze rozmilá, šplhavce a byrokraty aby tebou škádlila. Abys kroužil nad jich hlavou i na kabát used’ jim a pak, jejich sen a touha, zved’ se, zmizel jako dým. 30 Kdos mě nazval byrokratem – a on věru pravdu děl, chtěl-li říci, v dusném bureau že svůj ztrácím vzlet a pel. Ale vskutku nejsem vinen, že mi osud po strýci po jakémsi nedal dědit statek s poli, tisíci. Také staré tetky nemám, ctnostné panny, bezdětné, z jejíž truhly okované legátů roj přilétne. Ale ten, kdo prst svůj v zlobě vysměvačný na mne zdvih’, musel slyšet řetězů svých vlastních při tom chřest a smích. Také jeho vinou věru není tíha jeho pout, nejlepší dnes hlavy krčí pro chleba se v dusný kout, táhnou káru všední práce, cítí chabnout křídel vzmach, na nejlepších květech leží kancelářský šedý prach. Ale řády? Jara dítě, nevábí mě symbol tvůj, mne svým nachem nepoškádlíš, dál si jenom poletuj po květech a po travinách, než je podzim pochová, nechci tebe chytit, nechci, krásná stužko řádová! 31
PÍSEŇ FONTANY.
Jako vlajka s hradu věčna nebem vlaje dráha mléčná, fontany hlas parkem prázdným zní jak píseň nekonečná; hned to hučí jako řeka, jež se valí, pění, vzteká, a hned zas to vzdychá jako šepotání lásky měkká. U fontany loubí hustá, a ten hlas tak s tichem srůstá, jak když v sterých políbeních setkají se s ústy ústa, políbení stále prudčí jak když tichem noci zvučí. Růže voní, hvězdy svítí, stín pad’ stínu do náručí. 32 Duše má se všecko vpijí ve věčnou tu melodii, a rej kapek ve svém středu šerem noci odnáší ji tam, kde jaro, jaro vezdy, tam, kde stínů přešlých sjezdy, kde se vlajka noci vlní a kde tančí modré hvězdy. Zni, ó, zni, ty hlase plesný, skolébej mi duši ve sny, o těch květech, které zvadly, o hvězdách mé krátké vesny, aby za tvých zvuků v tmavu zdálo se mi, po únavu polibků dešť hustý ještě že mi na mdlou prší hlavu! 33
LILIJE.
V měsíčním světle chvějí se, chvějí sněhově bílé lilije, jak na dívčím když obličeji se snivá záře rozlije. Čistoty dětí, lásky světic a bílá záře panenství, kdy tiché snění, hlavou letíc, jen křídlem duši rozechví. A ty spí na svém čistém loži a rozpuštěný mají vlas, pod krásnou hlavu ruce složí a skloní hedváb dlouhých řas. A ty spí v tmavu s rakví chladnou v hluboku na dně mohyly, 34 a lilije jim bílé vadnou, jež v ruce dnes jim vložili. A prvých duše v snu se chvějíchvějí, ač neví proč a co svět zlý. A noc je tichá – v závoj její ty druhé skryty, pevně spí... 35
IMPROMPTU.
Jak vějířem by čísi ruka chvěla, tak bílý květ se třese v chladném vánku. Ves dřímá v lukách. Zahrada je stmělá. Již slední stopa shasla po červánku. A nad lesem, kde pták již umlk’ v spánku se luna z mraků řine stříbroskvělá – pojď, založ v knize nedočtenou stránku, vějířem noci ochlaďme si čela! 36
TŘI HLASY.
Slunné jitro: Slunné jitro:
 Hle, měsíc bledne, slunce z mlhy vstává, červánek září, rosou svítí tráva, již v nebes modru skřivan dlouho jásá, ó, vstaň, jsem den, jsem radosť, mládí, krása! Střes dlouhé sny, je každé chvíle škoda, ven v život, v ples, vše hudba je shoda, pij sílu, naděj, kterou dávám světu, buď ptákem v písni, paprskem buď v letu! Pij dlouhým douškem lásku jako děti studánek stříbro pod zelenou snětí, ne v zlaté číši, jenom z dlaně pouze, však po své vůli a po svojí touze! Výš, vzhůru křídlem v touhy cíl a štěstí! Hleď plát jak slunce, jako stromy kvésti, 37 jak vlna hřmít, vždy svěží jako chvojí. Za slávou jdi i za myšlénkou v boji! Vše před tebou. Chci na cestu ti svítit, své růže házet, paprsky své vznítit, co v tobě puk, buď květ, co cit, buď vzletem! Jen jednou žijem’, milujem’ a kvetem’! Tichý večer: Tichý večer:
 Nač vír, nač let, nač touha, jež se kácí, ta marná přání, vše to píseň mladá; květ v žáru zvad’, a v hnízdech zmlkli ptáci, a velké slunce za obzorem padá. Vše sklame tě, i láska tebe sklame, vše láká a pak raní tě a znudí. Je sláva hořká. Cíle? Bludy samé! Jen mír, jen mír, jen mír si zamkni v hrudi! Svrz břímě pochyb, hádanky nech žití, ať nestrhnou tě v moře hloubky teskné, dost měj, že zříš, jak luh se rosou třpytí a nebes pláň jak hvězdami se leskne. To vláha duše po slunečním žáru, to hudba ticha po té vřavě denní, 38 jak staré lesy v zamodralou páru se zahal v dlouhé, nekonečné snění. Slyš modlitbu a oddychání země a hlahol zvonů, jenž zní svatý k tobě, svou hlavu skloň a blíž se přiviň ke mně a v spokojení ruce sepni obě! Bys měl ten mír, jenž se mnou v svět se sklání jak stařec klidný, čistý jako děcko, ruch křídel božských slyše vát kol skrání. Tmavá noc: Tmavá noc:
 Spát, nemít snů a zapomenout všecko! 39
VILLA V ŘÍJNU. Paní Boženě Grundové.
Útulná villo uprostřed sadu, pod starou slunnou vinicí, jaká jsi smutná v říjnovém chladu, smutná a rmutná, mlčící! Zahrada pusta, stromy jsou žluty, vínem zdi planou krvavě, jakoby stály pod jeho pruty v červánků rudých záplavě. Nikde už růže. Při zřidlém loubí marně je hledáš pohledy, uzoučký záhon pod okny vroubí astry jen a mdlé resedy. A tam, kde z jara za smíchu dětí houpačka stále skřípala, 40 mohutný ořech kývá svou snětí, černou a holou bez mála. Chladno a vlhko. Scuchány keře, pavučin plné záhony, zavřena okna, zavřeny dvéře, spuštěny bílé záclony. Kde jsi, ó, slunce, kde jste, ó, ptáci, dětí kdes písni veselá! Villa jak duše, všecko jež ztrácí, sama se do snů zavřela. Řeřavým pruhem západ se jasníjasní. Villa zří smutně do světla. Je mi, jak hleděl v duši bych vlastní, odkud mi láska ulétla... 41
KVĚTINY V POKOJI. Paní Marii Šimáčkové.
Oslábl slunce žár a svit, chladně tak s polí to vane, do mlhy luh i bor je skryt, na stavu jeseně tkané. Sežloutl list a zvad’ a spad’, s bohem pták poslední dává, bez květů meze, pustý sad, sotva že zašustí tráva. Ale proč vadnou květiny, které tu v síni mé živy, mrazík k nim nevnikne jediný, vítr je necuchá divý. Bezpečny, jisty, ukryty, v pokoji teplem to dýchá, 42 proč jenom vadnou květy ty, vadnou a chřadnou tak zticha? Ba, již jim dobře rozumímrozumím, květinám v světnici svojí, svazkem je přeci cos tajemným s těmi, co venku jsou, pojí. Jistě bych v dálný, lepší svět, v bezpečí, nádheru vkletý, skolébán klidem na pohled jako ty v síni mé květy, kdybyste tady, kolem mráz, hynuli, drazí a známí, jistě bych také, jeden z vás, umřel tam v daleku s vámi! 43
VZPOMÍNKA.
Své milé básníky my pospolu jsme četli ve stínech kaštanů v těch šťastných volných dnech, co kmitl přes knihu nám slunce paprsk světlý a z knihy do srdce nám potom přímo šleh’. Tak jitro našlo nás, tak viděl nás i západ, ó, sestro duše mé, a vše mluvilo k nám; my chtěli procítit vše, milovat vše, chápat, vždy pohostinnou hruď mít štvaným myšlénkám. Co básník horkou skráň svou v dlaně tisk’ v té chvíli, co snad jej urážel a tupil davů brak, my, duši plnou snů, jsme píseň jeho žili a ruce tiskli si a vlhký měli zrak. Ó, Bože, píseň má, jež z prsou mojich letí, tak tichá, bázlivá a v neznámý mně svět, 44 kéž najde pod stromy kdes dvě jen šťastné děti, jež znají ještě snít a nadšením se chvět! My měli slunný den, ať mráz jde teď a studí, nad námi blankytu se také proužek pnul, a trochu jara přec jsme navždy zamkli v hrudi jak včela za létaléta, když zaopatří úl. 45
SOUMRAK V PODZIMU.
Tak smutno! Nebe mhlivé, a pod ním tupý klid. Tak smutno! Nebe mhlivé, jak dítě neduživé den zmírá, sotva svit’. Zem vlhká, vítr duje, a chvílemi zas mží. Zem vlhká, vítr duje a větve ulamuje, a zvuk to poslední. A není tma ni světlo, ni teploteplo, ani mráz. A není tma ni světlo. 46 Kéž křídlo zimy smetlo by vše radš v jeden ráz! Co dál je, nelze zříti. Vše ztraceno je v mhách. Co dál je, nelze zříti, jen močál mdle tak svítí, kol rozlit po lukách. Tak nahé stojí stromy, a dole leží list. Tak nahé stojí stromy, a jak se větev zlomí, též mnohé spadne z hnízd. Jak srdce by to prázdné, když vylét’ pták a prch’, jak srdce by to prázdné sám do propasti srázné se smíchem strom byl svrh’. A mně je teskno divné, dnů přešlých cítím vlek. A mně je teskno divné, a v duši mojí živne zas bolesť vzpomínek. 47 Má skráň se na strom chýlí, jenž býval jeden květ, má skráň se na strom chýlí, jak nejlíp on v té chvíli by moh’ mi rozumět. 48
HŘBITOVNÍ MELODIE. Slečně T. Ř. v den pohřbu její matky.
Co stromy žloutnou a co vítr svál už mnoho listí do trávy a v mech, kams pospíchajíc, odešla ti v dál, mé dítě, jdi a toho pláče nech! Jí život znám byl, pila štěstí v něm a za vše těžkou zaplatila daň, to klidem svým a slzami a snem, mé dítě, jdi a sepni jenom dlaň! Jen práci v žití za svůj měla štít a růží květ pro cizí měla rov a jiným chtěla mírem, láskou být, mé dítě, jdi a pomni jejích slov! 49 A nebuď ji a nech ji v dlouhých snech, sen přáti musí, kdo měl vskutku rád, po krásných tak a plných smutku dnech, mé dítě, neplač, nech ji tiše spát! 50
PRVNÍ BOLEST.
Ten první bol, jenž zazebe, když mrtvý v rakvi dříme, ten není čist, jen na sebe tu nejdřív pomýšlíme. Ten shaslý úsměv, jenž nám plál, ten zrak, jejž víčka vězní, ta ruka – led – jak bude dál? Jak budem’ žíti bez ní? Však vlídný čas nás smíří zas, jsme žití zachováni, a v duši jen zbyl čistý hlas, to smutné vzpomínání. Pak zříme zase jeho hled a zříme jeho tahy a toužíme, by přišel zpět, jen – že nám byl tak drahý! 51
DVA PRŮVODCI.
Byl soumrak, noc šla z pozdálí... Dva motýli se potkali. Ten jeden hledal k spánku květ, a druhý právě křídla zved’. Ten jeden zářil v barvách stech, ten druhý stín měl na křídlech. A v prostřed jako rzavý hřeb se šklebila mu žlutá leb. „Ó, jak jsem znaven –znaven,“ první vzdych’ –vzdych’, já„já s milenci lét’, vůdce jich! Je vodil lesem, dál a dál, až tam, kde sotva paprsk’ plál. 52 Až když si padli v objetí, jsem mohl od nich letěti. Však nyní padnu do snů rád, a ty – ty nesmíš přes noc spát?" – Ne„Ne, k ránu až, den v pohledu, až stíny mrtvých odvedu!odvedu!“ 53
PODZIMNÍ NOC.
Byla noc světlá podzimní, život když vzbudil se ve mně; v měsíci dvůr a v měsíci sad, jeho pruh na mou kolébku pad’, na čelo uleh’ mi jemně. Byla noc smutná podzimní, se stromů padalo listí; a jak jsem snil svůj nebeský sen, slyšel jsem v snách ten tesklivý sten, a jak to šumí a svistí. Od těch pak dob a na věky již, příčinu sotva kdo tuší, světlo tvé nosím vždy na líci, chladný můj, ubledlý měsíci, a ten šum teskný v své duši. 54
MÁ BÁBO...
Má bábo, bábo, babičko, mně zdá se to tak dlouhý čas, a přece je to kratičko, co viděl jsem tvých očí jas! Zda dosud chodíš na ranní? – ó, mohu si to myslit přec! – ty černé knížky ve dlani a šáteček a růženec. A odpůldne jdeš na hřbitov a vzpomínáš si na děda, teď zdobí jistě jeho rov už fijala a reseda. A večer – jaké večery? Jak šeří se, jdeš spáti již, 55 jen za děti se veškery a vnuky ještě pomodlíš. Má bábo, bábo, babičko, ó, pověz mi to, řekni mi, čím jsi to boží sluníčko si zachovala do zimy?! Máš vrásek tolik na líci a na skráni máš šediny, však oči tvé jsou zářící a rty tvé úsměv jediný. Já prožil bolesť nejednu a cítím se tak mdlým, tak mdlým, však v tvoji tvář-li pohlédnu, vždy se přec nějak zastydím. 56
U KAMEN.
Na oknech divné květy a trávy kreslí mráz, a noc je tmavá, tmavá přes hvězdy, plné krás. Je mi tak divně chladno už celý dnešní den, přihoď tam, matko, přihoď kus dříví do kamen! Co? Ukaž! Věru divno! Ty rýhy značí to, to musilo být srdce kdys v stromě vyryto. To bylo v teplý večer a vonný, zářící, a v keřích probouzeli se právě slavíci. A ona dívala se přes jeho rameno – přihoď tam, matko, přihoď to suché poleno! Mně je tak divně chladno a stále chladněji, snad právě při tom dřevě se trochu zahřeji. 57
BAJKA.
Měsíc jako pavouk bílý rozpjal síť svou, jeden třpyt, hvězdy, mušky zlaté, v chvíli do té lehké příze chyt’. Vidíš, jak se souká hbitě, chtivý jejich života, jak se každá hvězda, v nitě zapletena, třepotá? A teď jedna muška čilá přetrhla síť, letí sem, celé moře rozvlnila veselým svým bzukotem. 58
DOMA V ZIMNÍ NOCI.
Půl v záři a půl v šeře má jizba – zavru dvéře a zdá se mi, že hned je za mnou celý svět. Svět, podlý snění zrádce, svět pout a jařma práce, svět špíny s křivdy zlem – jsem chráněn před ním, jsem! Tu památky, tu trety, tu s dechem lesů květy a řady mojich knih, k nim sedám rád a tich. Tu obrazy: Ves z rána, sněť lehce obetkána, 59 chýž svítí, azur syt, ten jas, ten vzduch, ten svit! Tam rybník v lesa stínu, rybárny obraz v klínu, a modré hřbety hor se vlní přes obzor. A tam člun s plachtou oře do bílé pěny moře a houpá se jak hrou nad vlnou zelenou. A na tom člunu jedu kams dál a dál a k předu, až zmizí břehu lem. Snů moře a snů zem! Má lampa svítí, svítí, a z kamen oheň zříti, teď zavyl větru hlas, a ticho, ticho zas. Teď ulicí hřmí vozy, kdos chechtá se, kdos hrozí, to svět se bavil kdes. I oknem mým třás’ děs! 60
NOCTURNO.
Nevolej z duše vzpomínky, ó, nevolej je z duše ven a nech je spát jak kamínky, jež hodil’s do těch vodních pěn! Jen zavoláš – jak duchové se zvedá cos a vstává již, a plno jich je v síni tvé, kam oko plaše obrátíš. Ty bledé tváře zemřelých, ty oči, žitím sklamané, ty rty, jež rtů se dotkly tvých v ten čas, kdy srdce zaplane! Ten dlouhý pohled, prach a troud, ty dávné snahy, mladé sny, 61 jež sám jsi nechal uvadnout jak ve knize květ od vesny! Já zavolal a chvěl se sám, mou duší táhl stínů řad. Ó, stíny, stíny, pokoj vám a jděte, jděte, jděte spat! Ó, jděte ve hvězd zákmitu, ó, jděte, již se zvolna dní, zde vemte ještě slzu tu, je beztoho má poslední! 62
DÍVČÍ DENNÍK.
Otvírám zvolna a čtu tak zticha; jako když vůně z listů vstříc dýchá. Lahodná píseň, nad všecko sladčí, jakbych se díval ve hnízdo ptačí. Zatím se dívám v dojemném čtení do dívčí duše, dívčího snění. V lásku a touhu, jak už to bývá, dlouhý kdy vrkoč na šíji splývá. V rozmary ženy, dítěte víru, které se modlí v štěstí a míru. V starosti mládí, tajemství sladká, o kterých neví sestra ni matka. 63 Čtu ještě více, co není psáno, celý ten život od rána v ráno. A teď jdou listy prázdné a bílé, co jen sem dají dnové a chvíle? Kdybych byl osud, vytrh’ bych všecky, aby zbyl jenom úsměv, sen dětský. Láska a víra na jedné snítce, aby nic po nich nepřišlo více! 64
SUDIČKÁM.
Ó, Sudičky, dobré Sudičky, jež tehdy jste stanuly u mne, když ještě jsem dřímal v kolébce a duší šlo snění mi dumné, oh, vidím vás, vidím ve snách svých, jak zjev váš se nade mnou chýlí. To byla noc vlhká podzimní, a měsíc stál v úplňku bílý. A první se ke mně sklonila a při tom si povzdychla trochu: – Co čeká tě? Zápas a zápas jen a přetěžký zápas, můj hochu! však sílu ti liju ve tvou páž, a vždycky jen spoléhej na ni! A rukou svou starou dotkla se mých dětských bělostných dlaní. 65 Ta druhá přistoupla k lůžku blíž a vyřknula noční tou hluší: – I sklamání přijde bolestné, a nejedna zloba tě zkruší, však hrdě jen vypni hlavu svou a do prachu neskloň své čelo! A čílko mé jako lilje květ se pod jejím polibkem chvělo. Však třetí svou ruku vložila mi na malé srdce tak tiše: – Tam ať to vždy láskou, soucitem a plnými růžemi dýše, a přes úpal žití a světa škleb a přes divé hrozby a skřekyskřeky, ó, zvoň tam, zvoň písní pramének vždy živý a čerstvý a měkký! Ó, Sudičko ty má nejdražší, zda odpustíš nevděk mi krutý, že sám jsem se darům tvým posmíval, je proklínal, pochybou tknutý, to nebylo při tom srdce mé, a zloba jen svedla mě v scestí, dnes žehnám ti, děkuji, děkuji za velké to přece jen štěstí! 66 Kdys před lety, když jsem, bláhový, ó, snílek, myslíval na tě, tvé líce mi kvetly červánky, a vlas tvůj mi blýskal se zlatě, tvá prsa se dmula nádherná, a oči tvé hořely obě, a byla’s mi ženou nejkrasší, již toužil jsem přivinout k sobě. Však nyní i ty jsi se změnila, i já jsem se změnil, i časy, teď vídám tě s tváří vrásčitou a tu a tam stříbrné vlasy, a rysy tvé, celý obličej tvůj dobrý a vlídný a sladký mi splývá teď stále víc a víc jen s drahými tahy mé matky. 67
OZÁŘENÉ OKNO. Dr. Fr. Holmanovi.
Již pozdě. Ulicí sám musím v noci spět, a sníh mi sahá po koleno; kol všady temno je, že sotva vidím vpřed, jen tam, hle, okno ozářeno. Tam plane ve výši v ten oblak sněhový jak tmou světélko, duše děcka, a jak tak hledím výš až k němu pod krovy, mně přízeň k němu roste všecka. A sním a přemítám, kdo za ním bdí to as, zda kmet, zda dívka jemné pleti, kdy hvězdy na nebi, a zlatých snů je čas, proč k němu spánek nepřiletí? 68 Ó, je-li básník to, a duše horoucná teď nové písně sloku přede, ať jména jeho lesk plá v mlhu budoucna jak okno jeho do tmy šedé! A je-li matka to nad chorým děckem snad, jež oknem tím se dolů smává, kéž jeho klidný dech by k uchu teď jí pad’ a dceruška jí vstane zdráva! 69
DUNÍ ZVONY...
Duní zvony, duní, duní zvony s výše. Hodin ráz to padá v ulic tmu i skrýše, v kroky pozdních chodců, vozů rachocení, v duši těch, jichž oči dosud mijí snění; do stlumené hudby, do tulácké písně padá ten ráz hodin těžce a tak přísně. Ráz! a ráz! a ráz! Tak volně zas a dlouze, 70 jakoby hlas čísi vlnil se to v touze, bolestí a steskem a tak vyčítavě, že i ti, kdo slyší, jdouce po zábavě, k srdci sobě sáhnou, zachvějí se tiše. Duní zvony, duní, duní zvony s výše. Ne, to nejsou zvony, soudce hlas to spíše; a jak ve tmách noci věž se tají zraku, zdá se, že ten hlas jde odněkud až z mraku a že ten hlas velký všech se dole táže: Poctivou-li prací zemdlely ti paže? Myšlének co pravých dnes jsi v půdu zasil? Kolik světel bludných dnes jsi v světě zhasil? 71 Kolik slzí setřel’s? Kolik mdlých zved’ slovem? Kolik mrtvých vzpomněl’s pod zapadlým rovem? Víc-li nežli včera lásky v tobě dýše? Duní zvony, duní, duní zvony s výše... 72
HUDBA.
Rád varhany mám v chrámě, jenž se stmívá, když zvuků moře mohutné vždy prudčí z nich zdvihá proud a vlna s vlnou splývá: má duše celá v jedno s nimi zvučí. Má duše na těch vlnách v dál se nese, jak bouřlivák, jejž volá bouře krása, a když jak vichr zní to v starém lese, prach nízký, kal a všednosti rmut střásá. Rád klavír mám, když z dálky v ticho vpadne přes stíny parku, jenž spí při měsíci, ty drobné vlnky jako jiskry vnadné při záři slunce v řece tancující. Tu jak když nová plná radosť z žití se náhle na dně duše mojí vzbudí, 73 a znova chtěl bych lásky touhou mříti a znova tisknout drahou hlavu k hrudi. Rád flétny hlas mám za večerní chvilky, tón chladivý má, čistý jako rosa, hned perlící se slavičí to trylky, hned krátký hvizd, jímž chví se píseň kosa. S ním pole vidím, kde se vlní klasy, vod cítím chlad a rákos slyším v plesu, a šero kde své rozpustilo vlasy, krok laní tuším mechem spících lesů. A housle rád mám, je v nich duše skrytá všech měkkých snílků, jejichž vinou celou, že na svět tvrdý, bouř kde duní lítá, tak plaší přišli s duší příliš vřelou. A při jich pláči nejvíc je mi líto let mládí přešlých, dnů, jež láskou dýší, a shaslých snů a všeho, nedopito co zbylo v štěstí překocené číši. Však stesk ten sladký jako noc je vlahá, kdy hlava těžká padá na klín snění a v srdci touha bezejmenná sahá po čemsi velkém, jehož v světě není. 74 Ó, hudbo, zatop celou duši moji, nech vlnit se jí nálad nových zvuky, tys byla klidná při mém nepokoji, v mém chladu teplá, sladká ve dnech muky! Je Píseň anděl, shýbá se a šepce: Nač lkát, když zbyli ještě snové mladí? Však tys-li u mne, je mi, jak když hebce mi čelo bez slov měkká ruka hladí... 75
Ó, ŠKODA LÁSKY!
Ó, škoda lásky, která v srdcích leží, střádaná marně ve dnech mladosti, jež jako poklad v hluboké spí věži, a nikdo tmy ho, kouzla nesprostí. A stačilo by odvaliti kámen, jenž jako strážce nad tou láskou bdí, by člověk užas’, překvapen a zmámen, své ruce vztáhl po tom bohatství. Však v celém světě nikdo neví o ní, a kámen chladný, tíže dusivá, a posléz země, která vláhou voní, ji navždy sevře, navždy zakrývá. Tak velký poklad, utajený hradem, zarůstá býlím, v zem se propadá, a tolik lidí v světě zmírá hladem, a tolik lidí touhou uvadá! 76
SVÝM KNIHÁM.
Když v lenošku svou měkkou klesnu ve prázdně sladkou hodinu, vždy na svých knihách, zpola ve snu, rád dlouhým hledem spočinu. Tu na stole i v skříni stojí, tu v kupách leží nerovných, jsou svědky tiché práce mojí, jsou svědky snů i bojů mých. Jak drahé jsou mi! Z dětství doby už v mnohých hledám posily, a zlé i dobré v středu koby už chvíle se mnou prožily. Tu zdědil jsem a onu s chvatem jsem z krámu nesl, zářící, 77 a tiskna skvost svůj pod kabátem, jak domů lét’ jsem vánicí! Ta lásky dar, a jiné, jiné mi darovali přátelé; jich tváře vidím, zrak jich kyne, však mrak mi sedá na čele. Kde jsou teď všichni? Jedni zradou mě otrávili do hlubin, a mezi mne a jiné kladou se ledné kry a mha a stín. Z mých přátel mnohý kdesi v dáli, a mnohý také v zemi spí, a jen ty knihy zachovaly mi věrné svoje přátelství. A z každého knih skříně koutku jak šeptal by mi vlídný hlas: Kde toulal jsi se, milý bloudku, pojď, pojď si zase mezi nás! Tu sednu zase mezi nimi, a paměť rázem vzpomene na dlouhé, krásné noci zimy, na noci s nimi probděné. 78 A myslím si, jak v jizbu chudou můj pohled letí tam a sem, že jen ty knihy po mně zbudou, a budou kdys mým odkazem. To málo je a zas tak mnoho: pár sežloutlých, pár nových knih, však s nimi poklad míru toho a štěstí, jež jsem našel v nich. 79
ŽALM.
Sestup v propast lidských bolů, a chceš-li vskutku slavným slout, stále dolů, dolů, dolů, v nejtajnější duše kout! Každá duše za to stojístojí, sejít v temný její klín, hledat, odkud na svět rojí se tak mnohý mrak a stín. V té, která se hradí chladně, najdeš v hloubi sopky žár, a v té spráhlé duši na dně pozdraví tě květů pár. Ovšem duch se loučí s klidem, mnohé potká příšery, 80 ale s pravou láskou k lidem projdeš duše veškery. Ovšem srdce chví se v muce, oči žárem slzy žhou, ale kahan, soucit, v ruce, můžeš směle jíti tmou. A když hloub v tu jámu tmavou sejdeš, poznáš starou zvěst: uzříš za dne nad svou hlavou nesmrtelná světla hvězd! 81
NA NÁPĚV STARÉ PÍSNĚ.
Tu píseň hraj mi snivou, tu, víš, co mám tak rád! Zní jako večer nivou hlubokých zvonů spád; vždy tišej’, tišej’ zní to, jak větřík by to táh’ – vždyť mně už není líto, co je již za mnou v tmách. Jsem klidný, jasné líce, a nemám v srdci žel, nic nechci z toho více, co jsem byl dříve chtěl; ni slávu fanfar, tuší, ni nové lásky svit, jen to, co mám teď v duši, ten pokoj, mír a klid. 82 Čím ublížil jsem sobě, za to jsem trpěl něm’, a kdo mě bili v zlobě, rád odpouštím to všem; za tím, co přešlo, klidně se dívám nyní v snech, co přijde, brát chci vlídně a úsměv na svých rtech. Však po dnech trpké muky, kdy slzami zrak blýsk’, chci přátelství tvé ruky zas cítit vřelý stisk; chci hudbu, veršů kouzlo v praskání krbu mít, až v hruď by štěstí vklouzlo, vše chápat, o všem snít. Ať vítr venku svistí, ať láme stromů sněť a suché zvedá listí, jsem tich a klidný teď; bez stesku slyším nivou hlas zvonů večer vát – tu píseň hraj mi snivou, tu, víš, co mám tak rád! 83
PÍSEŇ SAMOVARU.
Tma venku. Listí všecko dole. Zlý vítr tluče v oken rám. Co samovar na tvrdém stole mi zpívá, tiše poslouchám: Ó, domov, domov! Jaká něha a jaké kouzlo v čtveru stěn, když lampy svit si na ně lehá a tichem hlas můj zvučí jen! Jen přivři oči. Nezdá se ti, že lesem jdeš, jak šel jsi kdys, že nad tebou šum korun letí, že slyšíš bzučet, hučet hmyz? Tu vlhká rokle. Kráčíš do ní. V mém hlasu slyš, jak v hluboký 84 tam klid ve stínech lesních zvoní a ropotají potoky. Plamínky tančí a se chvějí. O bludičkách se zdá ti, vím, či děti vidíš v jednom reji kol ohňů zlatých na podzim? Ó, hleď! V mé bledé jemné páře z těch dětských svojich uzříš let zas živě mnohé drahé tváře, jež vykouzlit’s už nedoved’. Jen najdi si ty staré listy, ty lásky milé zástavy, v nich hrab se a v nich čti zas místy, až srdce se ti roztaví. Pak rozevři ty knihy staré, jež čet’ jsi dávno, rozchvělý, ty písně teskné, písně jaré, jež nadšením tě spíjely. Neb myslí vždy se vracet k jaru,jaru je věčně kvést i v chladu zim!... Tak zpívá mi to v samovaru. Já šťastný jsem, že rozumím. 85
TOBĚ, KTERÁ VÍŠ.
Podej mi svou ruku milou, svoji bílou malou ruku, její stisk mi kouzla silou ladí duši do souzvuku! Den byl parný, plný muky, a teď večer chladný, stmělý, přátelský stisk tvojí ruky je tak tichý, pevný, vřelý. Ve tvých očích hloub se stmívá, jakoby se v lese stmělo, zamodralý leskem splývá tmavý vlas na tvoje čelo. Ba, jak tě tak vidím celou v onom tmavém smutku šatě, 86 zdáš se mi být nocí stmělou, jež jde ke mně měkce, svatě. Nocí teplou, nocí vlídnou, nocí, jež tak krásná, tichá, jež mi v duši moji bídnou pochlad hvězd a vůni dýchá. Nocí, jež tak tajeplna pod hvězdama zářícíma, měkkými tak jako vlna rameny mě obejímá. Nocí, která plna hudbyhudby, i když vlaje beze zvuku, anděle mé hořké sudby, podej mi svou drahou ruku! S ní ten neklid, jenž se zmahá v srdci mi, lze snáze zmoci, zůstaň u mne, moje vlahá, moje dobrá, vlídná Noci! 87
NOC VÁNOČNÍ. Paní Marii Raisové.
Noc vánoční jde tiše při záři bludných hvězd, tak posvátně to dýše z těch zapadalých cest. A nevím, jsou to zvony, jež hučí v dál a v dál, či jehličí dech vonný, jenž ke mně pozavál: Cos jako když mě nese, a kam, to nevím sám... Na starý kostel v lese si posléz vzpomínám. Na starý kostel bílý i na ten šerý les, 88 jak to tam v noční chvíli, jak to tam září dnes. Na lid, jenž táhne v spěchu, na dlouhých oken jas, na varhan v lesa echu se ztrácející hlas. I na ten hřbitov veský s tou zasněženou zdí, kam hvězd jen padnou blesky, kde zpěv jen stlumen zní. A kde hlas živých známý dí k mrtvým písněmi: Dnes mír nás pojí s vámi, vy naši pod zemí! 89
STROMEK. Paní Marii Sládkové.
Když bylo po svátcích, a stromek stál tu prostý, o zář svou oloupen a o hříčky a skvosty, tu děti na oheň kus po kuse jej daly. Hned vůně z jehličí byl plný pokoj malý, a v krbu šlehlo to a praskalo a plálo a celé do jizby to vlídným dechem hřálo. Jím ve fauteillu byl jsem ukolébán ve sny. Hned zřel jsem svíček zář a slyšel výkřik plesný a dětských hraček dech jsem cítil, vůni laku. A před stromkem já sám jsem stál tu, nebe v zraku, jak dítě – jako kdys – pln radosti a štěstí. Však zvolna shaslo vše, neb dohořelo klestí. Tu knihu zavřel jsem a vzdych’ si: Chvíle šťastné! Tak mizí dětství květ, tak ples a radosť hasne, 90 tak naše illuse a naděje a snění se jako stromek ten jen v hořký popel mění. A přece naposled jim zase žehnáš vřele, neb vůně zbývá ti a teplo v žití celé. 91
HOST.
Cos na mé srdce zaťukalo, (ó, návštěvy mě netěší!), a škemralo to, měkce lkalo: Ach, otevř, dej mi přístřeší! Já zachvěl jsem se nedůvěrou a „Kdo jsi –jsi,“ ptám se –se, poutníku„poutníku?“ – Jsem Přátelství! – zní nocí šerou, a hlas se láme do vzlyku. Mé srdce bylo tehdy prázdné, a ač se dlaň mi trochu chví, dím v duchu: Čeho bát se, blázne? a nahlas: Pojď jen, Přátelství! A Přátelství hned jako doma si v teplý koutek usedlo 92 a usmálo se zrakem, rtoma a vděčně na mne pohlédlo. Tak tiché bylo, milé, skromné a ihned vším se skonejší, že pozděj’ jsem si myslil, pro mne že mohlo by být smělejší. A zvyk’ jsem mu a v srdci měkkém jsem nosil je pak řadu let, a bylo mi to drahým vděkem, je v prsou cítit, naposled. Tu jednou náhle – co se děje tam v srdce mého bezednu? Ten jásot, křik a dupot reje! A mžikem v srdce nahlédnu. Co? Přátelství, ďas tebou šije? Však smích jen zvučí v srdci mém: Dost, blázne, už té komedie, jsem Láska a zas vítězem! 93
ZA SVÍTÁNÍ.
Pod tvými okny stanul jsem, než odejel jsem zase v dál. Den vstával, šero krylo zem, a ranní vítr chladně vál. V ta okna tvá jsem pozved’ zrak a viděl jsem tě duchem v snách, tu hlavu tvoji, drahou tak, na běloskvoucích poduškách. Tvou šíji, hedváb dlouhých řas a bledé čílko anděla, já zatoužil, tvá hlava zas by na prsou mi ležela. Tvůj dech jsem slyšel líbezný a byl to oddech dítěte, 94 dech růže, která v rose sní, že zítra v slunci rozkvete. A tisíc krásných modrých snů jsem posýlal ti v jizbu výš a tisíc slunných paprsků, kam půjdeš, kde se zastavíš. V tom bleskla zář. A nad domem se nesla hvězda, svit se mih’, a já se za ním díval, něm, jak zapadá kdes oblacích. Ó, ne, to nebyl hvězdy šleh, já dlouho za ním oko pjal, to anděl, jenž tě v noci střeh’, od lůžka tvého odlétal. 95
PÍSEŇ.
Jde láska v mnohou duši tiše a zvolna, jako v lesy den, zprv zachví se to s korun výše, ne světlo, spíš jen světla sen. A pak se šeří víc a více a spouští se to po kmenech až v keře, kde dlí ptáci, spíce, a do květů a v pružný mech. Ty nevíš, kdy den přišel vskutku, kdy první paprsk v trávu kles’, ty zříš jen šero plné smutku a náhle zářit celý les. A planou kmeny lesní hluše a zlatem blýská chvějný list – je den! a písně letí z duše jak probuzení ptáci z hnízd. 96
EPILOG.
Buď s Bohem, noci! Zlatý úsvit rána mi padá v knihu při skřivánčím hlase, a duše má, ač jím už oklamána, je měkká dost, by uvěřila zase. Buď s Bohem, noci, s Bohem, hvězdné roje! Vždy znovu, znovu štěstí přijít může. To že je skřivan? Ne, to písně moje! To že je zoř? Ne, to jsou lásky růže! 97 OBSAH. Strana Noční violy3 S Bohem!5 Noci7 Duj si, hřmi si, vichřice!9 Koncem března11 Jarní píseň13 Píseň k hvězdám15 Teplý déšť17 Po dešti19 Lesem20 V měsíční záři22 Vlaštovky24 Ticho26 Jarní sen27 Nocturno28 Catocala nupta30
[98] Strana Píseň fontany32 Lilije34 Improptu36 Tři hlasy37 Villa v říjnu40 Květiny v pokoji42 Vzpomínka44 Soumrak v podzimu46 Hřbitovní melodie49 První bolest51 Dva průvodci52 Podzimní noc54 Má bábo...55 U kamen57 Bajka58 Doma v zimní noci59 Nocturno61 Dívčí denník63 Sudičkám65 Ozářené okno68 Duní zvony...70 Hudba73 Ó, škoda lásky76 Svým knihám77 Žalm80 Na nápěv staré písně82
[99] Strana Píseň samovaru84 Tobě, která víš86 Noc vánoční88 Stromek90 Host92 Za svítání94 Píseň96 Epilog97
E: js; 2002 [100]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Knihtiskárna F. Šimáček Nakladatelé)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 100