KVĚTINY V POKOJI.

Antonín Klášterský

KVĚTINY V POKOJI. Paní Marii Šimáčkové.
Oslábl slunce žár a svit, chladně tak s polí to vane, do mlhy luh i bor je skryt, na stavu jeseně tkané. Sežloutl list a zvad’ a spad’, s bohem pták poslední dává, bez květů meze, pustý sad, sotva že zašustí tráva. Ale proč vadnou květiny, které tu v síni mé živy, mrazík k nim nevnikne jediný, vítr je necuchá divý. Bezpečny, jisty, ukryty, v pokoji teplem to dýchá, 42 proč jenom vadnou květy ty, vadnou a chřadnou tak zticha? Ba, již jim dobře rozumímrozumím, květinám v světnici svojí, svazkem je přeci cos tajemným s těmi, co venku jsou, pojí. Jistě bych v dálný, lepší svět, v bezpečí, nádheru vkletý, skolébán klidem na pohled jako ty v síni mé květy, kdybyste tady, kolem mráz, hynuli, drazí a známí, jistě bych také, jeden z vás, umřel tam v daleku s vámi! 43