NA NÁPĚV STARÉ PÍSNĚ.

Antonín Klášterský

NA NÁPĚV STARÉ PÍSNĚ.
Tu píseň hraj mi snivou, tu, víš, co mám tak rád! Zní jako večer nivou hlubokých zvonů spád; vždy tišej’, tišej’ zní to, jak větřík by to táh’ – vždyť mně už není líto, co je již za mnou v tmách. Jsem klidný, jasné líce, a nemám v srdci žel, nic nechci z toho více, co jsem byl dříve chtěl; ni slávu fanfar, tuší, ni nové lásky svit, jen to, co mám teď v duši, ten pokoj, mír a klid. 82 Čím ublížil jsem sobě, za to jsem trpěl něm’, a kdo mě bili v zlobě, rád odpouštím to všem; za tím, co přešlo, klidně se dívám nyní v snech, co přijde, brát chci vlídně a úsměv na svých rtech. Však po dnech trpké muky, kdy slzami zrak blýsk’, chci přátelství tvé ruky zas cítit vřelý stisk; chci hudbu, veršů kouzlo v praskání krbu mít, až v hruď by štěstí vklouzlo, vše chápat, o všem snít. Ať vítr venku svistí, ať láme stromů sněť a suché zvedá listí, jsem tich a klidný teď; bez stesku slyším nivou hlas zvonů večer vát – tu píseň hraj mi snivou, tu, víš, co mám tak rád! 83