CATOCALA NUPTA.

CATOCALA NUPTA.
Nad travami, lopuchami, po klasech a po květu smavý motýl, hle, se míhá v kratochvilném přeletu. A když rozstře v slunce sklonu vzdušných křídel okraje, rudá stužka jako k řádu skvoucí na nich zahraje. Buď mi zdrávo, dítě jara, veselé a bujaré, přírody ty, milenky mé, věčně živý rozmare! Stvořila tě, v ironii jako v něze rozmilá, šplhavce a byrokraty aby tebou škádlila. Abys kroužil nad jich hlavou i na kabát used’ jim a pak, jejich sen a touha, zved’ se, zmizel jako dým. 30 Kdos mě nazval byrokratem – a on věru pravdu děl, chtěl-li říci, v dusném bureau že svůj ztrácím vzlet a pel. Ale vskutku nejsem vinen, že mi osud po strýci po jakémsi nedal dědit statek s poli, tisíci. Také staré tetky nemám, ctnostné panny, bezdětné, z jejíž truhly okované legátů roj přilétne. Ale ten, kdo prst svůj v zlobě vysměvačný na mne zdvih’, musel slyšet řetězů svých vlastních při tom chřest a smích. Také jeho vinou věru není tíha jeho pout, nejlepší dnes hlavy krčí pro chleba se v dusný kout, táhnou káru všední práce, cítí chabnout křídel vzmach, na nejlepších květech leží kancelářský šedý prach. Ale řády? Jara dítě, nevábí mě symbol tvůj, mne svým nachem nepoškádlíš, dál si jenom poletuj po květech a po travinách, než je podzim pochová, nechci tebe chytit, nechci, krásná stužko řádová! 31