LESEM.

Antonín Klášterský

LESEM.
Vítej mi, klenutí nad lesem, vítej mi na tisíckrát, pořád tím starým snílkem jsem, který tě míval tak rád! Tebe a ztracené pěšiny v zatmělý, hučivý les, slunečné prouhy, kde z květiny třesavě motýl se vznes’. Hej, brachu, potoku, není vhod srovnat krok? Letíš? Nuž, leť! Víš, jak jsme hřměli vždy o závod? Co nám byl kámen, co zeď! Ty jsi tak veselý posavad, a já jen schýlený klas, ale té písni tvé, divně jat, naslouchám s úsměvem zas. 20 Sosny mé s veveřic přelety v šeři, kam nevnikne zrak, jak jsem vás miloval před lety, ještě vás miluji tak! Ještě rád spočinu na kmeni, v modravý ulehám stín, ještě rád za listů šumění hlavu dám na snění klín. Je mi dnes v zášeří, pod stromy, jak bych měl sepjati dlaň, tolik že po bouři zbylo mi, těžkou když splatil jsem daň, aby mě zladila s ptačích hnízd píseň, jíž vlní se sad, aby mě dojal i suchý list, který mi před nohou pad’. 21