VLAŠTOVKY.

Antonín Klášterský

VLAŠTOVKY.
Za městem stojí stromy v květu, zeleni šťávné svítí vděk, a v městě vzduch je plný letu křičících hbitých vlaštovek. Tak hledají svůj starý asyl, útulnou střechu, stinný trám, že pryč je vítr, který mrazil, uprchlé nesou štěstí k nám. Já oknem ven se dívám na ně, na jejich mihot, jejich let, co hlava zvolna klesla v dlaně, celý čas zimy myslím zpět. Co vyrostlo, co za čas krátký strženo k zemi od lidí, 24 co vlaštovky, jež přišly zpátky, nového u nás uvidí! Kde domek stával, palác týčí kopule svoje v záře nach, a stará hnízda vlaštovičí roznesl vítr jako prach. A tam v tom domě, tam, kde loni tiskli dva lidé k sobě líc, hle, jak se kolem oken honí, vlaštovkám hledí dítě vstříc. A ony křičí, kolem hrají, že jim tam štěstí pokvete, neb kde dva lidé hnízdo mají, je jisto i to ptáčete. 25