ZA SVÍTÁNÍ.

Antonín Klášterský

ZA SVÍTÁNÍ.
Pod tvými okny stanul jsem, než odejel jsem zase v dál. Den vstával, šero krylo zem, a ranní vítr chladně vál. V ta okna tvá jsem pozved’ zrak a viděl jsem tě duchem v snách, tu hlavu tvoji, drahou tak, na běloskvoucích poduškách. Tvou šíji, hedváb dlouhých řas a bledé čílko anděla, já zatoužil, tvá hlava zas by na prsou mi ležela. Tvůj dech jsem slyšel líbezný a byl to oddech dítěte, 94 dech růže, která v rose sní, že zítra v slunci rozkvete. A tisíc krásných modrých snů jsem posýlal ti v jizbu výš a tisíc slunných paprsků, kam půjdeš, kde se zastavíš. V tom bleskla zář. A nad domem se nesla hvězda, svit se mih’, a já se za ním díval, něm, jak zapadá kdes oblacích. Ó, ne, to nebyl hvězdy šleh, já dlouho za ním oko pjal, to anděl, jenž tě v noci střeh’, od lůžka tvého odlétal. 95