ZA SVÍTÁNÍ.
Pod tvými okny stanul jsem,
než odejel jsem zase v dál.
Den vstával, šero krylo zem,
a ranní vítr chladně vál.
V ta okna tvá jsem pozved’ zrak
a viděl jsem tě duchem v snách,
tu hlavu tvoji, drahou tak,
na běloskvoucích poduškách.
Tvou šíji, hedváb dlouhých řas
a bledé čílko anděla,
já zatoužil, tvá hlava zas
by na prsou mi ležela.
Tvůj dech jsem slyšel líbezný
a byl to oddech dítěte,
94
dech růže, která v rose sní,
že zítra v slunci rozkvete.
A tisíc krásných modrých snů
jsem posýlal ti v jizbu výš
a tisíc slunných paprsků,
kam půjdeš, kde se zastavíš.
V tom bleskla zář. A nad domem
se nesla hvězda, svit se mih’,
a já se za ním díval, něm,
jak zapadá kdes oblacích.
Ó, ne, to nebyl hvězdy šleh,
já dlouho za ním oko pjal,
to anděl, jenž tě v noci střeh’,
od lůžka tvého odlétal.
95