HUDBA.

HUDBA.
Rád varhany mám v chrámě, jenž se stmívá, když zvuků moře mohutné vždy prudčí z nich zdvihá proud a vlna s vlnou splývá: má duše celá v jedno s nimi zvučí. Má duše na těch vlnách v dál se nese, jak bouřlivák, jejž volá bouře krása, a když jak vichr zní to v starém lese, prach nízký, kal a všednosti rmut střásá. Rád klavír mám, když z dálky v ticho vpadne přes stíny parku, jenž spí při měsíci, ty drobné vlnky jako jiskry vnadné při záři slunce v řece tancující. Tu jak když nová plná radosť z žití se náhle na dně duše mojí vzbudí, 73 a znova chtěl bych lásky touhou mříti a znova tisknout drahou hlavu k hrudi. Rád flétny hlas mám za večerní chvilky, tón chladivý má, čistý jako rosa, hned perlící se slavičí to trylky, hned krátký hvizd, jímž chví se píseň kosa. S ním pole vidím, kde se vlní klasy, vod cítím chlad a rákos slyším v plesu, a šero kde své rozpustilo vlasy, krok laní tuším mechem spících lesů. A housle rád mám, je v nich duše skrytá všech měkkých snílků, jejichž vinou celou, že na svět tvrdý, bouř kde duní lítá, tak plaší přišli s duší příliš vřelou. A při jich pláči nejvíc je mi líto let mládí přešlých, dnů, jež láskou dýší, a shaslých snů a všeho, nedopito co zbylo v štěstí překocené číši. Však stesk ten sladký jako noc je vlahá, kdy hlava těžká padá na klín snění a v srdci touha bezejmenná sahá po čemsi velkém, jehož v světě není. 74 Ó, hudbo, zatop celou duši moji, nech vlnit se jí nálad nových zvuky, tys byla klidná při mém nepokoji, v mém chladu teplá, sladká ve dnech muky! Je Píseň anděl, shýbá se a šepce: Nač lkát, když zbyli ještě snové mladí? Však tys-li u mne, je mi, jak když hebce mi čelo bez slov měkká ruka hladí... 75