Rád varhany mám v chrámě, jenž se stmívá,
když zvuků moře mohutné vždy prudčí
z nich zdvihá proud a vlna s vlnou splývá:
má duše celá v jedno s nimi zvučí.
Má duše na těch vlnách v dál se nese,
jak bouřlivák, jejž volá bouře krása,
a když jak vichr zní to v starém lese,
prach nízký, kal a všednosti rmut střásá.
Rád klavír mám, když z dálky v ticho vpadne
přes stíny parku, jenž spí při měsíci,
ty drobné vlnky jako jiskry vnadné
při záři slunce v řece tancující.
Tu jak když nová plná radosť z žití
se náhle na dně duše mojí vzbudí,
a znova chtěl bych lásky touhou mříti
a znova tisknout drahou hlavu k hrudi.
Rád flétny hlas mám za večerní chvilky,
tón chladivý má, čistý jako rosa,
hned perlící se slavičí to trylky,
hned krátký hvizd, jímž chví se píseň kosa.
S ním pole vidím, kde se vlní klasy,
vod cítím chlad a rákos slyším v plesu,
a šero kde své rozpustilo vlasy,
krok laní tuším mechem spících lesů.
A housle rád mám, je v nich duše skrytá
všech měkkých snílků, jejichž vinou celou,
že na svět tvrdý, bouř kde duní lítá,
tak plaší přišli s duší příliš vřelou.
A při jich pláči nejvíc je mi líto
let mládí přešlých, dnů, jež láskou dýší,
a shaslých snů a všeho, nedopito
co zbylo v štěstí překocené číši.
Však stesk ten sladký jako noc je vlahá,
kdy hlava těžká padá na klín snění
a v srdci touha bezejmenná sahá
po čemsi velkém, jehož v světě není.
Ó, hudbo, zatop celou duši moji,
nech vlnit se jí nálad nových zvuky,
tys byla klidná při mém nepokoji,
v mém chladu teplá, sladká ve dnech muky!
Je Píseň anděl, shýbá se a šepce:
Nač lkát, když zbyli ještě snové mladí?
Však tys-li u mne, je mi, jak když hebce
mi čelo bez slov měkká ruka hladí...