NOCTURNO.

Antonín Klášterský

NOCTURNO.
Nevolej z duše vzpomínky, ó, nevolej je z duše ven a nech je spát jak kamínky, jež hodil’s do těch vodních pěn! Jen zavoláš – jak duchové se zvedá cos a vstává již, a plno jich je v síni tvé, kam oko plaše obrátíš. Ty bledé tváře zemřelých, ty oči, žitím sklamané, ty rty, jež rtů se dotkly tvých v ten čas, kdy srdce zaplane! Ten dlouhý pohled, prach a troud, ty dávné snahy, mladé sny, 61 jež sám jsi nechal uvadnout jak ve knize květ od vesny! Já zavolal a chvěl se sám, mou duší táhl stínů řad. Ó, stíny, stíny, pokoj vám a jděte, jděte, jděte spat! Ó, jděte ve hvězd zákmitu, ó, jděte, již se zvolna dní, zde vemte ještě slzu tu, je beztoho má poslední! 62