VZPOMÍNKA.

Antonín Klášterský

VZPOMÍNKA.
Své milé básníky my pospolu jsme četli ve stínech kaštanů v těch šťastných volných dnech, co kmitl přes knihu nám slunce paprsk světlý a z knihy do srdce nám potom přímo šleh’. Tak jitro našlo nás, tak viděl nás i západ, ó, sestro duše mé, a vše mluvilo k nám; my chtěli procítit vše, milovat vše, chápat, vždy pohostinnou hruď mít štvaným myšlénkám. Co básník horkou skráň svou v dlaně tisk’ v té chvíli, co snad jej urážel a tupil davů brak, my, duši plnou snů, jsme píseň jeho žili a ruce tiskli si a vlhký měli zrak. Ó, Bože, píseň má, jež z prsou mojich letí, tak tichá, bázlivá a v neznámý mně svět, 44 kéž najde pod stromy kdes dvě jen šťastné děti, jež znají ještě snít a nadšením se chvět! My měli slunný den, ať mráz jde teď a studí, nad námi blankytu se také proužek pnul, a trochu jara přec jsme navždy zamkli v hrudi jak včela za létaléta, když zaopatří úl. 45