DUNÍ ZVONY...

Antonín Klášterský

DUNÍ ZVONY...
Duní zvony, duní, duní zvony s výše. Hodin ráz to padá v ulic tmu i skrýše, v kroky pozdních chodců, vozů rachocení, v duši těch, jichž oči dosud mijí snění; do stlumené hudby, do tulácké písně padá ten ráz hodin těžce a tak přísně. Ráz! a ráz! a ráz! Tak volně zas a dlouze, 70 jakoby hlas čísi vlnil se to v touze, bolestí a steskem a tak vyčítavě, že i ti, kdo slyší, jdouce po zábavě, k srdci sobě sáhnou, zachvějí se tiše. Duní zvony, duní, duní zvony s výše. Ne, to nejsou zvony, soudce hlas to spíše; a jak ve tmách noci věž se tají zraku, zdá se, že ten hlas jde odněkud až z mraku a že ten hlas velký všech se dole táže: Poctivou-li prací zemdlely ti paže? Myšlének co pravých dnes jsi v půdu zasil? Kolik světel bludných dnes jsi v světě zhasil? 71 Kolik slzí setřel’s? Kolik mdlých zved’ slovem? Kolik mrtvých vzpomněl’s pod zapadlým rovem? Víc-li nežli včera lásky v tobě dýše? Duní zvony, duní, duní zvony s výše... 72