DUJ SI, HŘMI SI, VICHŘICE!

DUJ SI, HŘMI SI, VICHŘICE!
Duj si, hřmi si, vichřice, per si v stromů řad, mně se při té bouři tvé chce dnes vzpomínat! Duj si v pole, duj si v stráň, duj si v starý les, a co se již nevzbudí, bez milosti střes! Suché listí od lonska, za ním suchou sněť, a co mrtvo leží tu, s pěšin stranou smeť! Za to dýchni na zemi, zahřej její hruď, 9 vítězným svým výkřikem plno poupat vzbuď! Duj si, hřmi si, vichřice, přes lesy a luh, vím, že nejsi větrem jen, že jsi jara duch. Však jsme také jedenkrát bouřně jako ty letěli a vzbudit vše chtěli z mrákoty. Rozbiti a odmésti vše, co shnilé jest, a na křídlech celý svět zvednout k výši hvězd. S hlavou plnou smělých snů, s usměvavým rtem, s láskou k světu, slunci, dnům, k nikomu a k všem. Duj si, hřmi si, vichřice, přes ten celý svět! – já si budu vzpomínat při tom zas těch let... 10