TEPLÝ DEŠŤ.

Antonín Klášterský

TEPLÝ DEŠŤ.
Jak tiše a jak hustě ten teplý dešť se snes’ a šeptaje a šustě, jak lásky tichý hles! A slunce při tom svítí s modrého nebe v luh, a v každé kapce nítí se skvoucí atom duh. Kam padne, zemi z nitra to dýchne do dálky – oč, že tam najdu zítra již první fialky. Ó, vítám tě, ó, vítám, ty, prško teplá, sem, 17 já ve tvých kapkách sčítám, co květů skryje zem! Vím, co teď cítí země, však též mi bylo tak, když nahnul se kdys ke mně tvůj čistý modrý zrak. Já skloněn, seděl němý, ty zřela’s do dáli, a náhle na ruce mi tvé slzy padaly. Zrak zvedám, plný žasu, však nežli zved’ jsem jej, ty na hruď v štěstí jasu mi skryla’s obličej. 18