PO DEŠTI.

Antonín Klášterský

PO DEŠTI.
Už jenom sem tam krůpěj v kaluž padá, a nebe modré úsměv jediný. Dvůr září vlhký. Dívka jde jím mladá odnést si z deště domů květiny. A starý truhlář, který dole bydlí, jde na dvůr z bytu, slyším kroků ruch, klec s kosem v ruce, ke zdi staví židli a věsí klec zas na ten čerstvý vzduch. Za jedním oknem svíce zřím se chvěti, teď kdos to okno s pláčem otvírá. Ó, duše volná, což se ti teď letí tím jasem, modrem, vůní vesmíra! 19