HOST.

HOST.
Cos na mé srdce zaťukalo, (ó, návštěvy mě netěší!), a škemralo to, měkce lkalo: Ach, otevř, dej mi přístřeší! Já zachvěl jsem se nedůvěrou a „Kdo jsi –jsi,“ ptám se –se, poutníku„poutníku?“ – Jsem Přátelství! – zní nocí šerou, a hlas se láme do vzlyku. Mé srdce bylo tehdy prázdné, a ač se dlaň mi trochu chví, dím v duchu: Čeho bát se, blázne? a nahlas: Pojď jen, Přátelství! A Přátelství hned jako doma si v teplý koutek usedlo 92 a usmálo se zrakem, rtoma a vděčně na mne pohlédlo. Tak tiché bylo, milé, skromné a ihned vším se skonejší, že pozděj’ jsem si myslil, pro mne že mohlo by být smělejší. A zvyk’ jsem mu a v srdci měkkém jsem nosil je pak řadu let, a bylo mi to drahým vděkem, je v prsou cítit, naposled. Tu jednou náhle – co se děje tam v srdce mého bezednu? Ten jásot, křik a dupot reje! A mžikem v srdce nahlédnu. Co? Přátelství, ďas tebou šije? Však smích jen zvučí v srdci mém: Dost, blázne, už té komedie, jsem Láska a zas vítězem! 93