HOST.
Cos na mé srdce zaťukalo,
(ó, návštěvy mě netěší!),
a škemralo to, měkce lkalo:
Ach, otevř, dej mi přístřeší!
Já zachvěl jsem se nedůvěrou
a „Kdo jsi –jsi,“ ptám se –se, poutníku„poutníku?“
– Jsem Přátelství! – zní nocí šerou,
a hlas se láme do vzlyku.
Mé srdce bylo tehdy prázdné,
a ač se dlaň mi trochu chví,
dím v duchu: Čeho bát se, blázne?
a nahlas: Pojď jen, Přátelství!
A Přátelství hned jako doma
si v teplý koutek usedlo
92
a usmálo se zrakem, rtoma
a vděčně na mne pohlédlo.
Tak tiché bylo, milé, skromné
a ihned vším se skonejší,
že pozděj’ jsem si myslil, pro mne
že mohlo by být smělejší.
A zvyk’ jsem mu a v srdci měkkém
jsem nosil je pak řadu let,
a bylo mi to drahým vděkem,
je v prsou cítit, naposled.
Tu jednou náhle – co se děje
tam v srdce mého bezednu?
Ten jásot, křik a dupot reje!
A mžikem v srdce nahlédnu.
Co? Přátelství, ďas tebou šije?
Však smích jen zvučí v srdci mém:
Dost, blázne, už té komedie,
jsem Láska a zas vítězem!
93