SUDIČKÁM.

SUDIČKÁM.
Ó, Sudičky, dobré Sudičky, jež tehdy jste stanuly u mne, když ještě jsem dřímal v kolébce a duší šlo snění mi dumné, oh, vidím vás, vidím ve snách svých, jak zjev váš se nade mnou chýlí. To byla noc vlhká podzimní, a měsíc stál v úplňku bílý. A první se ke mně sklonila a při tom si povzdychla trochu: – Co čeká tě? Zápas a zápas jen a přetěžký zápas, můj hochu! však sílu ti liju ve tvou páž, a vždycky jen spoléhej na ni! A rukou svou starou dotkla se mých dětských bělostných dlaní. 65 Ta druhá přistoupla k lůžku blíž a vyřknula noční tou hluší: – I sklamání přijde bolestné, a nejedna zloba tě zkruší, však hrdě jen vypni hlavu svou a do prachu neskloň své čelo! A čílko mé jako lilje květ se pod jejím polibkem chvělo. Však třetí svou ruku vložila mi na malé srdce tak tiše: – Tam ať to vždy láskou, soucitem a plnými růžemi dýše, a přes úpal žití a světa škleb a přes divé hrozby a skřekyskřeky, ó, zvoň tam, zvoň písní pramének vždy živý a čerstvý a měkký! Ó, Sudičko ty má nejdražší, zda odpustíš nevděk mi krutý, že sám jsem se darům tvým posmíval, je proklínal, pochybou tknutý, to nebylo při tom srdce mé, a zloba jen svedla mě v scestí, dnes žehnám ti, děkuji, děkuji za velké to přece jen štěstí! 66 Kdys před lety, když jsem, bláhový, ó, snílek, myslíval na tě, tvé líce mi kvetly červánky, a vlas tvůj mi blýskal se zlatě, tvá prsa se dmula nádherná, a oči tvé hořely obě, a byla’s mi ženou nejkrasší, již toužil jsem přivinout k sobě. Však nyní i ty jsi se změnila, i já jsem se změnil, i časy, teď vídám tě s tváří vrásčitou a tu a tam stříbrné vlasy, a rysy tvé, celý obličej tvůj dobrý a vlídný a sladký mi splývá teď stále víc a víc jen s drahými tahy mé matky. 67