PÍSEŇ SAMOVARU.

PÍSEŇ SAMOVARU.
Tma venku. Listí všecko dole. Zlý vítr tluče v oken rám. Co samovar na tvrdém stole mi zpívá, tiše poslouchám: Ó, domov, domov! Jaká něha a jaké kouzlo v čtveru stěn, když lampy svit si na ně lehá a tichem hlas můj zvučí jen! Jen přivři oči. Nezdá se ti, že lesem jdeš, jak šel jsi kdys, že nad tebou šum korun letí, že slyšíš bzučet, hučet hmyz? Tu vlhká rokle. Kráčíš do ní. V mém hlasu slyš, jak v hluboký 84 tam klid ve stínech lesních zvoní a ropotají potoky. Plamínky tančí a se chvějí. O bludičkách se zdá ti, vím, či děti vidíš v jednom reji kol ohňů zlatých na podzim? Ó, hleď! V mé bledé jemné páře z těch dětských svojich uzříš let zas živě mnohé drahé tváře, jež vykouzlit’s už nedoved’. Jen najdi si ty staré listy, ty lásky milé zástavy, v nich hrab se a v nich čti zas místy, až srdce se ti roztaví. Pak rozevři ty knihy staré, jež čet’ jsi dávno, rozchvělý, ty písně teskné, písně jaré, jež nadšením tě spíjely. Neb myslí vždy se vracet k jaru,jaru je věčně kvést i v chladu zim!... Tak zpívá mi to v samovaru. Já šťastný jsem, že rozumím. 85