MÁ BÁBO...

Antonín Klášterský

MÁ BÁBO...
Má bábo, bábo, babičko, mně zdá se to tak dlouhý čas, a přece je to kratičko, co viděl jsem tvých očí jas! Zda dosud chodíš na ranní? – ó, mohu si to myslit přec! – ty černé knížky ve dlani a šáteček a růženec. A odpůldne jdeš na hřbitov a vzpomínáš si na děda, teď zdobí jistě jeho rov už fijala a reseda. A večer – jaké večery? Jak šeří se, jdeš spáti již, 55 jen za děti se veškery a vnuky ještě pomodlíš. Má bábo, bábo, babičko, ó, pověz mi to, řekni mi, čím jsi to boží sluníčko si zachovala do zimy?! Máš vrásek tolik na líci a na skráni máš šediny, však oči tvé jsou zářící a rty tvé úsměv jediný. Já prožil bolesť nejednu a cítím se tak mdlým, tak mdlým, však v tvoji tvář-li pohlédnu, vždy se přec nějak zastydím. 56