SVÝM KNIHÁM.

SVÝM KNIHÁM.
Když v lenošku svou měkkou klesnu ve prázdně sladkou hodinu, vždy na svých knihách, zpola ve snu, rád dlouhým hledem spočinu. Tu na stole i v skříni stojí, tu v kupách leží nerovných, jsou svědky tiché práce mojí, jsou svědky snů i bojů mých. Jak drahé jsou mi! Z dětství doby už v mnohých hledám posily, a zlé i dobré v středu koby už chvíle se mnou prožily. Tu zdědil jsem a onu s chvatem jsem z krámu nesl, zářící, 77 a tiskna skvost svůj pod kabátem, jak domů lét’ jsem vánicí! Ta lásky dar, a jiné, jiné mi darovali přátelé; jich tváře vidím, zrak jich kyne, však mrak mi sedá na čele. Kde jsou teď všichni? Jedni zradou mě otrávili do hlubin, a mezi mne a jiné kladou se ledné kry a mha a stín. Z mých přátel mnohý kdesi v dáli, a mnohý také v zemi spí, a jen ty knihy zachovaly mi věrné svoje přátelství. A z každého knih skříně koutku jak šeptal by mi vlídný hlas: Kde toulal jsi se, milý bloudku, pojď, pojď si zase mezi nás! Tu sednu zase mezi nimi, a paměť rázem vzpomene na dlouhé, krásné noci zimy, na noci s nimi probděné. 78 A myslím si, jak v jizbu chudou můj pohled letí tam a sem, že jen ty knihy po mně zbudou, a budou kdys mým odkazem. To málo je a zas tak mnoho: pár sežloutlých, pár nových knih, však s nimi poklad míru toho a štěstí, jež jsem našel v nich. 79