PRVNÍ BOLEST.

Antonín Klášterský

PRVNÍ BOLEST.
Ten první bol, jenž zazebe, když mrtvý v rakvi dříme, ten není čist, jen na sebe tu nejdřív pomýšlíme. Ten shaslý úsměv, jenž nám plál, ten zrak, jejž víčka vězní, ta ruka – led – jak bude dál? Jak budem’ žíti bez ní? Však vlídný čas nás smíří zas, jsme žití zachováni, a v duši jen zbyl čistý hlas, to smutné vzpomínání. Pak zříme zase jeho hled a zříme jeho tahy a toužíme, by přišel zpět, jen – že nám byl tak drahý! 51