VLAŠTOVKY.
Za městem stojí stromy v květu,
zeleni šťávné svítí vděk,
a v městě vzduch je plný letu
křičících hbitých vlaštovek.
Tak hledají svůj starý asyl,
útulnou střechu, stinný trám,
že pryč je vítr, který mrazil,
uprchlé nesou štěstí k nám.
Já oknem ven se dívám na ně,
na jejich mihot, jejich let,
co hlava zvolna klesla v dlaně,
celý čas zimy myslím zpět.
Co vyrostlo, co za čas krátký
strženo k zemi od lidí,
24
co vlaštovky, jež přišly zpátky,
nového u nás uvidí!
Kde domek stával, palác týčí
kopule svoje v záře nach,
a stará hnízda vlaštovičí
roznesl vítr jako prach.
A tam v tom domě, tam, kde loni
tiskli dva lidé k sobě líc,
hle, jak se kolem oken honí,
vlaštovkám hledí dítě vstříc.
A ony křičí, kolem hrají,
že jim tam štěstí pokvete,
neb kde dva lidé hnízdo mají,
je jisto i to ptáčete.
25