PÍSEŇ FONTANY.
Jako vlajka s hradu věčna
nebem vlaje dráha mléčná,
fontany hlas parkem prázdným
zní jak píseň nekonečná;
hned to hučí jako řeka,
jež se valí, pění, vzteká,
a hned zas to vzdychá jako
šepotání lásky měkká.
U fontany loubí hustá,
a ten hlas tak s tichem srůstá,
jak když v sterých políbeních
setkají se s ústy ústa,
políbení stále prudčí
jak když tichem noci zvučí.
Růže voní, hvězdy svítí,
stín pad’ stínu do náručí.
32
Duše má se všecko vpijí
ve věčnou tu melodii,
a rej kapek ve svém středu
šerem noci odnáší ji
tam, kde jaro, jaro vezdy,
tam, kde stínů přešlých sjezdy,
kde se vlajka noci vlní
a kde tančí modré hvězdy.
Zni, ó, zni, ty hlase plesný,
skolébej mi duši ve sny,
o těch květech, které zvadly,
o hvězdách mé krátké vesny,
aby za tvých zvuků v tmavu
zdálo se mi, po únavu
polibků dešť hustý ještě
že mi na mdlou prší hlavu!
33