SVATOVÍTSKÝ DÓM.
Do dáli dívá se přes město, vrchy, řeku
a ční jak kamenný sen dávno přešlých věků;
sta vížek, oblouků se krouží, zvedá k nebi,
sta listů vine se, sta netvorů se šklebí.
Tam ještě starý sloup a stará klenba šedá,
tam balvan zelený, jak lišejník naň sedá,
a tu již nový krov a do šedého zdiva,
hle, mísí s úsměvem se balvanů pleť živá.
Vše srůstá pomalu a šíří se a klíčí;
nad staré věže výš se nové věže týčí,
hřmí v chrámě varhany, plá barevných skel řada,
a venku motyk ráz a rána kladiv padá.
17
Já stojím zadumán a myšlénka mnou chvěje:
Ten dóm – toť národ můj, to život náš i děje,
na dávných základech, jež nezviklalo stáří,
my dále budujem’, a nový den nám září.
Čím dříve byli jsme, tím chceme zase býti!
A s dávno minulým se nové splítá žití,
krev tážtáž, a nová přec jím bouří, jako stěny
se snahy k výši pnou, v prach dříve povaleny.
Ó, co tu třeba let, co krve, potu, síly,
než leskem slunečním dóm pozdraví den bílý,
než s nových věží hlas se velkých ozve zvonů
a jemu odpoví vzkřik šťastných milionů!
Však nechť jen přes hroby ten hlas nám přejde z dáli
jak varhan hymnický vzlet nad mrtvými králi,
nám pro klid stačilo a ke snu bylo mostem,
že jak ten starý dóm přec rostem’, rostem’, rostem’.
18