PRAŽSKÉ MOTIVY
BÁSNĚ
(1888–1893)
V PRAZE
KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK, NAKLADATELÉ
1893.
[3]
Aloisu Jiráskovi
s úctou a láskou
A. K.
[5]
VĚNOVÁNÍ.
Mistře! Vy ji lépe znáte,
naši Prahu, dějin dech,
skráň jste klonil častokráte
nad pergamen starých kněh.
Já, jen lehký básník, v snech
šel jsem po té půdě svaté,
v moderní se píseň mate
mi, co přešlo v dávných dnech.
Vám ten celek barokní
s láskou světím! Zpěv můj zní
hancům, hlupcům na vzdory.
Ti nechť visí v díle mém
jak na chrámě gothickém
chrliči a potvory.
[7]
PRAŽSKÉ MOTIVY
[9]
SVATOVÍTSKÁ VĚŽ.
Ať kamkol jdu, ať kamkol zrak můj běží,
vždy, zevšad tebe vidím, přímá věži,
jak rýsuješ se tmavě na obzoru,
tak plna síly, veleby a vzdoru.
My pod tebou tu pracujem’ a žijem’
a chvějeme se před osudů kyjem,
a často hlava v beznaději chladné
nám unavená chabě k prsoum padne.
Ty ale znak náš na mohutné lebi,
se nepohnutá dále zvedáš k nebi
a voláš němá: V azur nebo v chmůru,
však stále výš a hlavu vždycky vzhůru!
[11]
VYŠEHRAD.
Řad bílých pomníků a dlouhé řady hrobů.
Zde dřímou velcí prací svou i láskou,
a prohřáta je jistě po útrobu
tím srdcem jejich skála s mnohou vráskou.
Tam dole řeka dnem i nocí šumí,
a v městě hřmí to, řeky na pokraji,
však zde je ticho, v kterém velké dumy
ta velká srdce ještě dosnívají.
A v nový boj a zápas zní to dole,
a rány víc se jitří nežli hojí;
zde rytíři spí v černé skále holé
po bídě, práci a po dobrém boji.
12
To Blaník druhý! S jarem tráva svěží
a trochu květů vrchol jeho halí.
Však rytíři, již v této skále leží,
by k pomoci nám stokrát raděj vstali!
13
MINULOSŤ.
Je naše minulosť jak skála věkovitá,
kde balvan na balvan se kupí. Blesky zrytá,
tak z věků do věků ční, práce plod a ducha,
a tu tam otců krev lpí ještě na ní suchá.
Nechť kolem nenávisť či vztek ať kolem hne se,
tou skalou nepohne, tou skalou neotřese,
jí moře nespláchne a věky nerozboří,
je naší k radosti a ku slávě a k hoři.
Jen na ní velcí jsme, my jináče tak malí,
jen na ní jisti jsme, kdy vlny kol se valí,
a na té věčité a obrovité skále
chcem’ být, chcem’ bojovat a budovat chcem’ dále.
14
TICHÁ ULICE.
Po víru ulic, lomozu a ruchu,
v němž srdce mlčí, křídla klesnou duchu,
když noha tvá sem zbloudila a vklouzla,
tu cítíš teprv, co v ní žije kouzla.
Na jedné straně stojí domů řada,
jsou staré, sešlé, omítka s nich padá,
obrázky s čel jim smyly času vlny,
však pod krovy jsou hnízd vlaštovčích plny.
Pak palác nízký, tmavohnědé stěny,
jak prázdný byl by, tich a uzamčený,
jen týdně jednou, když tu panstvo mešká,
se otevírá ekypaži ztěžka.
15
A na druhé chrám malý s rudou věží,
a zbožných sester tichý klášter leží,
a zahradní zeď dlouhá, nízká, šedá,
přes níž se z jara kvetoucí strom zvedá.
Teď osm bije. V klidu jitra svatém
façady domů polity jsou zlatem,
bez bílý voní, právě stojí v květu,
a vlaštovky div netknou se tě v letu.
Pár lidí potkáš. Staré šedé dámy,
jež do chrámu jdou zvolna s modlitbami,
do chrámu, odkud v ulici se vlívá
hra vážných varhan, hluboká a tklivá...
16
SVATOVÍTSKÝ DÓM.
Do dáli dívá se přes město, vrchy, řeku
a ční jak kamenný sen dávno přešlých věků;
sta vížek, oblouků se krouží, zvedá k nebi,
sta listů vine se, sta netvorů se šklebí.
Tam ještě starý sloup a stará klenba šedá,
tam balvan zelený, jak lišejník naň sedá,
a tu již nový krov a do šedého zdiva,
hle, mísí s úsměvem se balvanů pleť živá.
Vše srůstá pomalu a šíří se a klíčí;
nad staré věže výš se nové věže týčí,
hřmí v chrámě varhany, plá barevných skel řada,
a venku motyk ráz a rána kladiv padá.
17
Já stojím zadumán a myšlénka mnou chvěje:
Ten dóm – toť národ můj, to život náš i děje,
na dávných základech, jež nezviklalo stáří,
my dále budujem’, a nový den nám září.
Čím dříve byli jsme, tím chceme zase býti!
A s dávno minulým se nové splítá žití,
krev tážtáž, a nová přec jím bouří, jako stěny
se snahy k výši pnou, v prach dříve povaleny.
Ó, co tu třeba let, co krve, potu, síly,
než leskem slunečním dóm pozdraví den bílý,
než s nových věží hlas se velkých ozve zvonů
a jemu odpoví vzkřik šťastných milionů!
Však nechť jen přes hroby ten hlas nám přejde z dáli
jak varhan hymnický vzlet nad mrtvými králi,
nám pro klid stačilo a ke snu bylo mostem,
že jak ten starý dóm přec rostem’, rostem’, rostem’.
18
NOVÝ SVĚT.
Jak ironicky zní to: Nový svět!
Pod paláců a hradu majestátem
pár křivých ulic, nízkých domků vzhled,
podšívka hrubá drahým pod kabátem.
Ty tmavé schody, úzké, dřevěné,
ta malá okna, na nichž květy září!
Když kolem nich jdeš – kdo jich vzpomene? –
pár uzříš bledých, umořených tváří.
Jak ticho, pusto! Ulicí jdeš sám
a echem znít jen slyšíš kroky svoje;
tu a tam se děti sešly k tichým hrám,
a někde zvučí z domků šicí stroje.
19
Zde mrtvo, ticho jako před lety,
ni ruch, ni vír... spí starých domků řada,
sem jenom tichem s věže Lorety
ta tajemná hra zvonků někdy vpadá.
A šerem z blízkých mračných kasáren
tu večerka jen v tiché noci kráse
do koutů, spleti oprýskaných stěn
tak tesklivě a smutně rozléhá se.
A přec se zdá ti, že ten každý dům
svým klidným rázem chce tě pouze klamat,
že za každou tou stěnou, plnou dum,
hřmí vášeň, křičí plno lidských dramat!
Snad v noci teprv, v jejím mlčení
se bídy výkřik odtud k nebi valí
přes stíny zahrad, příkop jelení,
kde nocí kdys lvi Rudolfovi řvali.
20
PRAŽSKÁ LEGENDA.
V tom šerém našem dómě, kde krok zní, vane chlad,
svých ve hlubokých hrobkách spí našich králů řad,
ať měsíc oknem vpadne, ať zlatou září den,
už na sta dlouhých věků spí nerušený sen.
Však jednou – je to dávno – už přes dvě stě to let,
se zachvěl ten řad králů, v svém loži zdvih’ se bled
a naslouchal, jak náhle zněl z dálky hukot děl,
a pak jak celý národ by v úprku kol jel.
Chrám v základě se otřás’ a zaduněla zem,
pak umlknulo všecko, a chrám byl tich a něm,
a oni padli zpátky, a králi řekl král:
Je konec tedy navždy, nuž, spěme zase dál!
21
A spali, dále spali, zas asi dvě stě let,
a žádný z mrtvých králů své hlavy nepozved’,
nechť měsíc oknem vpadl, ať zlatou září den,
v svých hrobkách tmavých spali svůj nerušený sen.
Tu jednou, jak by náhle to zahřímalo zas,
se chrámem hlahol nesl a staré písně hlas,
tak velkou mocnou vlnou, jak slyšeli ji znít
už staří naši králi, než padli na svůj štít.
Jak barevná skla oken, když varhan hymnus vpad’,
se zachvěl zas a vzbudil ten mrtvých králů řad,
a jak když větřík šustí, řek’ plesně králi král:
Jsou zase tedy živi – nuž, spěme klidně dál!
Čas křídlem sotva pohnepohne, a přece hřmí jen vpřed,
ó, jak už je to dávno! už zase ke stu let;
ať měsíc ve chrám vpadne, ať zlatou září den,
ti naši mrtví králi spí nerušený sen.
A život náš se vlní, řad zim a řada jar,
dnes vpřed a zítra zpátky, dnes úspěch, zítra zmar.
Ó, zda a kdy už – sladko i bolno mysleti –
ti naši mrtví králi se zachví po třetí!
22
LÉTO V MĚSTĚ.
Jak víčka bledá nad umdleným zorem,
jsou spuštěny všech oken clony v žáru,
pod nohou pálí dlažba trottoirů,
vše mrtvo, třídy liduprázdny skorem.
Jen holubi tu klovou v hejně sporém,
i sluha usnul, složen na svou káru,
teď hrčí vůz... kdos prchá z nudy spáru,
snad v pole ven, snad k ville stinné borem.
Pak úředníka vidíš, jak se ztrácí
v svůj úřad zvolna s tichou resignací,
již zvykl v práci srpen žíti v městě.
Teď nad Strahovem slunce již se schvělo.
Tlusťoučký mnich jde po Hluboké cestě
a modrým šátkem utírá si čelo...
23
ZIMA V MĚSTĚ.
To zima v městě: Všecko bílé,
jak tiše padá čerstvý sníh,
jenž v záři lamp a světel síle
se jiskří – pláň hvězd nesčetných.
Jak opona nad tichou řekou
mha skrývá proud již spoutaný,
na třídy rohu, jak se pekou,
ti zavoní vstříc kaštany.
A chodců krok i vozů řada,
vše stlumeno je do ticha;
hle, po chodníku dáma mladá
s kukátkem v ruce pospíchá.
24
Má dlouhý plášť a šátek měkký,
jenž zasněžen až do vlasů,
pod šátkem tušíš růží vděky,
pod pláštěm život z atlasu.
Jde zruměněna, v plášť se tulíc,
jde s úsměvem tak koketním,
ach, první sníh pad’ v dlažbu ulic,
co radostí a plesu s ním!
Jde v chůzi tančíc, s bílým dechem,
až tam, kde zhalen mlhou břeh,
jde v bílém, kyprém sněhu spěchem,
jak šla by bílých po květech.
A jak tak cupe sněžnou nivou
a šustí pláštěm z hedvábu,
ty mníš, žes potkal zimu živou
v tom městském jejím půvabu.
25
LEGENDA O ROLANDOVĚ ROHU.
U svatého Víta kdes mnohý věk a mnohý
máme v chrámě ukryty Rolandovy rohy;
a ty rohy tiše spí, kolem věčný boj náš hřmí,
kouří do oblohy.
Věk náš dávno zapomněl, jak ty rohy hrály;
hlas jich slyšet tisíc mil široširou dáli,
jak kdo na ně zatroubí, zní to lesů do hloubi,
přes hory a skály.
Zrazen, sevřen, opuštěn v divé bitvy palu,
Roland velký v tísni své, v nesmírném svém žalu
přitiskl k nim chvějný ret, zatroubil v ně naposled
tam u Roncevalu...
26
Staré rohy! Jak jsem dnes vzpomněl jich tak maně!
Snad už byl by právě čas vzít je v obě dlaně,
zatroubiti ze všech sil, do široka na sta mil
zatroubiti na ně!
Tuhá seč a tuhý boj – jak jej, Bože, zmoci?
Snad by rohu táhlý hlas letěl dnem i nocí
a v něm výkřik, prosba, žal, až by někdo přichvátal
přece ku pomoci.
Pohádko má stará, dík za útěchu tobě!
Nemáme však víry víc k nikomu než k sobě.
Kolem hory – Ronceval! Spěte, staré rohy, dál
ve chrámové kobě!
Marně zněl by ten váš hlas v dálku nad horami,
krásné sny by změnily na trpké se klamy.
Buďto vyrvem’ svoji zem, neb tu padnem’ s Rolandem,
ale vždy jen – sami!
27
NA STARÉM HŘBITOVĚ ŽIDOVSKÉM.
J. V. Sládkovi.
Tam venku, za zdí jen, kramářský víří ruch,
ve špíně uliček tam hnízdí hřích a puch,
a bída skrývá se a rozlézá se v Ghetto –
zde vlhká vůně trav a ticho, jakby vkleto.
Ten hřbitov prastarý zde města uprostřed
jak tmavé jezero, o kterém neví svět,
tu jak bys vlnami byl stržen ve svět jiný,
jak kámen, jezera když padne do hlubiny.
Kol spousty náhrobků ti zašlých hledí v líc,
jich písmo vtesané, znak mizí víc a víc,
a kámen na kámen se tlačí tu a tísní,
ten bílý doposud a onen pokryt plísní.
28
Ten stojí dosavad a druhý povalen,
a jiný za ním již se kácí z řady ven –
pár drobných kamínků naň dala čísi ruka –
ten zvětral, onen, žár jak praží na něj, puká.
A vše to zakrývá a halí moře trav,
nad spoustou kamenů se tyčí bolehlav
a všecky přerůstá... S akátem dolů chýlí
se v divých houštinách a klenutích bez bílý..
Ten kout je zapadlý a pustá mrtvých čtvrť,
však divem přírody v něm život vřevře, ne smrť,
hle, žena usedla si na trávník tu svěží,
ne oněch mrtvých klid, sen svého děcka střeží.
To není hřbitov již, to divoký je sad,
v nějž jakby kamenů jen divných déšť byl pad’,
kde sluha chrámový, v té opuštěné hluši,
na černých kamenech si bílé prádlo suší.
Nad bílým prachem těch, jimž nejsladčej’ zněl kov,
teď zpívá z jara pták, jenž sletí na hřbitov,
a v záři dubnové, kam pohled tvůj se stočí,
rabínské moudrosti se smějí fijal oči...
29
POD ZBYTKEM STARÝCH HRADEB Z JARA.
Vše plá a svítí. Baldachýn je nebe,
jenž nad monstrancí – sluncem – rozpíná se,
jak mléko vlahý vzduch. A kolem sebe,
kam hledím, jaro v mladé vidím kráse.
A v jarních dumách, jež se v duši tlačí,
jdu, vzpomínaje, chodec osamělý,
při vůni vlhké země, písni ptačí,
na hradby staré, jež tu dříve čněly.
Kol smály se a pestřily se nivy,
až k hradbám šly, jež mračily se temně,
jak úsměvem svým, který je tak tklivý,
by chtěly vniknout v chladné srdce země.
30
Však hradby stály, tměly se, a němá
a upjatá v nich zřela Praha v lány,
a jako srdce, které citu nemá,
se zavíraly hradeb šedých brány.
Tu třísklo do bran pěstí nové žití,
ty rozlétly se, těžce skřípajíce,
zeď hradeb starých kácí se a řítí,
a obzor volný roste víc a více.
Teď do města se směje zeleň luhů
a zlatým klasem svítí pole širá,
a Praha, prosta železného kruhu,
jak náruč svou když zemi otevírá
A každý paprsk, který od ní letí,
jak lámal by se o niv zlatou desku,
se vrací zpátky, jásot ve zápětí,
ne paprsk již, leč celé moře blesků.
Jen zbytky ční tu starých bastionů
a v nový ruch zří lící svojí tmavou,
teď dětí křik jen zní tu ve hry shonu,
a kozy lezou řídkou jarní travou.
Však i ten zbytek do prachu se skácí,
a brzo zazní rýčů smělý dopad,
31
a ozývat se bude píseň k práci
tu v motyk třesk a ve zvonění lopat.
A s nimi již nechť na jeden ráz padne
i hráz, jež v cestě k tomu, co nám draho,
tvé šosáctví a zbytek pýchy chladné
a snížení tvé i tvůj stesk, ó, Praho!
32
SMUTNÁ OKNA.
Já smutná okna znám a není
snad smutnějších už oken více,
to do parku, jenž květ a pění,
jsou okna dětské nemocnice.
Jsou velká, bílá, mřížovatá,
a bolesť chví se pode všemi,
jen hlavička se časem zlatá
tam zakolísá za mřížemi.
A dívá se v ty barvy květů
a v slunce, duhy vodotrysku
a na děti, jež honí se tu,
a na děti, jež hrají v písku.
33
Já vidím jen ten pohled palný
do bílých cest a v stíny stromů,
však slyším v duchu pláč hned žalný:
Ach, mami – domů, domů, domů!
A pod okny, jen oči zvednu,
jde vůz mi černý ve ústrety:
to hlavičku zas vezou jednu
kams do trávníků mezi květy.
34
U HÁLKOVA POMNÍKU.
Zas nové jaro tu, ó, Hálku,
a plné dětské svěžesti,
kam napnu zrak i sluch svůj v dálku,
jak plá to, svítí, šelestí
a zpívá, kvete kolem tebe,
a nad vším pne se modré nebe
i přes domydomy, i náměstí.
Již trávník svěží usmívá se
a akát mladou zelení,
že sotva zřít lze, v stromů kráse
jak zastřeno je, vězení;
i nemocnice jaro kryje,
jak spustilo by žaluzie
přes hřích a zlo i soužení.
35
A zase děti hrají v písku,
než slabikář je uková,
a v bílých kapkách vodotrysku
hrá v záři barva duhová,
zas pensisté jdou s vážnou lící
a rozpačitě milující,
tak důvěrně a bez slova.
Kde záhon, macošky se chýlí,
a všude voní zkvetlý bez,
ten červený i modrý, bílý;
kos do trávy se hledat snes’,
a vlašťovky, tak plny křiku,
hned u země a v okamžiku
se tratí někam do nebes.
Vše probudila záře jará,
ať šlehla v poušť či do hrudi,
a ty spíš dál, ó, pěvče jara,
tam, kde ni mráz již nestudí,
a už to jaro – kolikáté,
co umlkly tvé struny zlaté,
a tebe žádné nevzbudí.
A snad je dobře, že spíš tiše
a nevíš, jak ten vděčný svět
36
na píseň tvou, z níž něha dýše
a věčné jaro, bláto met’,
jak bez citu šláp’ na ty květy,
jež opíjely jeho rety,
jen zmizel zim a mrazů sled.
Však kdybys vstal a viděl zase
to nové jaro, básníku,
ty stromy v květu, pažit v jase,
co přes noc přišlo, ve mžiku,
vím, udeřil bys do strun z kovu
a pěl bys všem i pro ty znovu,
již nejsou hodni slavíků.
37
LEGENDA O FAUSTOVĚ DOMĚ.
Jako prázdný, mrtvý, němý,
stojí starý Faustův dům,
máj, jenž kol se snáší k zemi,
nevzbudí jej z tichých dum;
v šeru jako v lesku záře
stojí, vnořen v báji svou,
jako duše samotáře
nad snů vlastních hlubinou.
Jinak bylo v dávných letech,
světla plála v duchů rej,
kámen holý pučel v květech,
z par kmit’ svůdný obličej;
38
v tichou hudbu čarozvukou
časem ostrý vpadnul checht,
a Faust, trýzněn žízní, mukou,
do skrání tu vrýval neht...
Přešly věky – poetický
přísvit smetly domům s čel,
ale divno! bolBol jen lidský
do Faustových zavřen cel;
nad tím domem osud visí
bez proměny v každý čas,
tam, kde trpěl člověk kdysi,
po staletích trpí zas.
Ironicky zní ta shoda,
kde před řadou bájných let
vším, co v nitru lidstva hlodá,
zachvít chtěl se lidský ret,
kde po všem pjal ucho chtivé
pochybami štvaný duch,
po staletích jako dříve
člověk stojí – něm a hluch.
A dům starý na náměstí
zamčen, ztracen do snů svých,
jenom v čas, kdy listí chřestí
v smutných nocích podzimních,
39
příšerný ston vzbudí spáče,
ze sna v ráz je vyleká:
větru hlasem Faust tu pláče
zas nad bídou člověka.
40
FELIX SÓJKOWSKI.
(Olšany.)
Bil’s mlád se pro vlasť, pro svou drahou říš,
a okov, vyhnanství ti přines’ zápal ryzí;
tisícům neznám teď, tu mezi námi spíš,
v té zemi bratrské a přece ti jen – cizí.
V tvůj kámen místo chvály činů tvých,
jež není víc než hrobní věnec shnilý,
a místo sladkých veršů pochlebných
jen slovo jediné, jen „Ojczyzna!“ ti vryli.
Snad poslední tvůj byl to v boji sten,
snad sladký vzdech, jenž toužně se rtů splývá:
mně do prsou, jak dlím tu zamyšlen,
to Ojczyzna! se hloub než v kámen vrývá.
41
JSME JAKO VELKÝ, STARÝ ZVON.
Jsme jako velký, starý zvon.
Z dobrého kovu ulit on,
a nám se všem tak zdává časem,
že moh’ by zníti velkým hlasem.
Že rozhoupat by moh’ se v let
a hřmít a zvonit v celý svět
a že by mohl slyšen býti
i přes bouřbouř, i přes vlnobití!
V své hudby zvučné souladu
znít, znít a zníti k úpadu,
až druhé zvony se svým vzdorem
by v jeho píseň vpadly sborem.
42
A že by mohl pozdravit
svým hlasem slunný jitra svit
a zářit v jitřním zlatém lesku,
až vrhal zpět by moře blesků.
Však bude znít jen v skon a pád
ten veliký zvon, pokavad –
a to se zdá tak nedohledno –
v něm nebude bít – srdce jedno!
43
NA NÁBŘEŽÍ.
Hle, celá Praha v skvoucím záře plamu
je velikému rovna drahokamu.
Jak tichý úsměv slunce pablesk leží
na jehlancích a na kopulích věží.
Na domech, střechách, štítech zubovatých
a na oknech se chvěje celých zlatých,
Na chrámech, kde spí reci sen svůj hebký,
a chorál letí přes jich bílé lebky,
Na klášterech, kde v duhu, barev tříseň
je v knihách vrytá stará česká píseň,
44
Na palácích se v jeden ruměn slívá –
zda kámen sám se studem uzardívá?
A ve dvou oknech hradu v řídké mlze
se třpytí to jak veliké dvě slze...
45
DŮM SLEPCŮ.
Rád večer zřím, jak dům ten padá v stíny
i s černou vížkou jako zadumanou,
jak přes akáty v ulic poklid líný
ta okna jeho jako oči vzplanou.
Facada září – tma však leží děsná
na víčkách těch, kdož musí žíti za ní,
jas záře slunné nebudí je ze sna,
svit záře hvězdné nevolá je k spaní.
Noc příšerná! Jde slepec tam a tapá
po dlouhé chodbě, která nemá konce,
a se všech stran to duchovitě klapá,
jak tichem zní hlas ústavního zvonce.
46
To k večeři jdou... V oku noc – ne v duši,
to světlo v oknech lidskosti je záře,
a zář ta v mrtvých očích slzy suší
a jako úsměv padá v slepců tváře.
Tam v tmách je chytne pevná lidská ruka
a v neštěstí je trpkém stiskne vřele,
ruch práce najde pro nudu i muka
a měkce stírá vrásky na jich čele.
Když kolem kráčím, a ten zvon zní hlasně,
a v dlouhých oken řadě zář se třepí,
vždy myslívám: By viděli to jasně,
co cit, co lidskost – musí býti slepí.
47
NOC NAD PRAHOU.
Je noc, a měsíc pohádkově svítí
nad spící Prahou, veliký a bílý,
a všude klidklid, jak když tu není žití,
jen řeka hučí, na sever jak pílí.
A modrá mlha nad řekou se chvěje,
vše v průsvitavý její závoj splývá,
že oko, které zírá do vln reje,
jak modrým sklem když v krajinu se dívá.
Pruh bílý, dlouhý padá do vln víru,
že leskne se to, jako v žule slídaslída,
a mihá se to, jak když na klavíru
se černá klapka s bílou rychle střídá.
48
Pár hvězd jen svítí. Věží vidět není,
jen rázy hodin nad městem se chvějí.
Tma skrývá hrad. Však Petřín ton svůj mění,
z par zdá se růsti stále mohutněji.
Teď ostřeji lamp zaplanula světla,
to zadul vítr a hned zase tichne,
jak ten, jejž bolesť přes den celý hnětla,
i ze spaní si ještě zticha vzdychne.
49
HOLUBI.
Holubi cestou sbírají, zobou,
krokem je nevzruší chodci,
ani když kočár hrčí tou dobou,
přítulní jsou tak a krotcí!
Volní jsou stále, nikoho není
bělavé hejno to četné,
přece mu často přes dobu denní
drobtů hrsť na dlažbu slétne.
Náhle se zvedá, ku chrámu letíc,
nad jeho portálem hnízdí,
pod nohou svatých, pod řízou světic,
u kříže Kristova při zdi.
50
Náměstí, ulic hosté jsou stálí,
nedá je plašit, kdo věří,
jak by pod svatých ochranou stáli,
laskavých k lidem i k zvěři.
51
Z ULICE.
Rád ulicemi chodím v snění.
Toť moře, jež se stále mění,
vždy jeden vír a jeden ryk
a klidné sotva okamžik.
Slyš, za zvukem jak zvuk se honí,
šust vleček, rachot kol, klus koní
a dopad kroků nesčetných
a šepot, křik a pláč a smích.
V to klavír padá od balkonu
a s kolovrátkem hlahol zvonů,
ó, nemusí mi líto být,
že neslyšel jsem moře hřmít!
52
Hle, svatba jede – vozů řada –
přes líce jedno závoj padá,
pak mihlo se kol zraků mých
pár tváří, květy, šatů sníh.
Však svatba musí stanout chvíli,
nechť mrzut se kdo z vozu chýlí,
jde průvod jiný zvolna vstříc,
zříš dlouhou rakev, plápol svic.
Pár nevyspalých žlutých tváří,
snad matka – žena – v černém šláři,
pod stínem jeho stopa běd,
a zase stuhy, zase květ.
Tam sladké a tu věčné snění,
tam láska a tu rozloučení!
A jak vůz kolem s rakví jel,
zjev bílý se tak pozachvěl...
53
HNANCI.
Vůz mlékařčin, jenž dvěma psy je vlečen,
jen zahrčel, znik’ v síti ulic kdesi,
ó, toho ruchu, jenž tu přes den běsí!
Teď jdeš tu sám, tak tichu tomu vděčen.
Slyš, kroky houfu. Stráž to vede hnance,
řad svázán jde a řad jich volně kráčí,
ti s drzým smíchem a ti táhnou v pláči
a s trochou studu chudé vlekou rance.
A město spí, jak hlava když je spitá,
po práci, víru město tiše leží,
nedávno zvony zahučely s věží,
a na střechy se slunce pablesk chytá.
54
A spuštěny jsou dolů clony bílé,
a uzavřené domy jsou tak němy,
jen kroky hnanců dutě ulicemi
se rozléhají za té jitra chvíle.
Ó, společnosti, město, spi jen! Ranní
tvé sny jen z růží vonných buďtež stkány,
ty nesmíš zříti na svém těle rány,
ni cítit, jak tě – amputují v spaní!
55
LEGENDA O DALIBOROVÝCH HOUSLÍCH.
Kam, kam se poděly ty housle tajemné,
jichž v nocech hlubokých se s věže třásl hlas?
Přes mříže žaláře jich vzdechy dojemné
se chvěly daleko co noc, než měsíc zhas’.
Jich zvukem probudil se ze sna mnohý spáč
a dlouho naslouchal pak dojat zvukům těm,
jak zněl v nich tichý stesk a spjaté duše pláč
a touha svobody v nich tála sladkým snem.
A náhle divoce to zaskřípalo v nich,
a bouřným akkordem se vlnil vzdor a hněv,
jak poutem lomcoval by vězeň, ve dne tich,
jak chtěl by dáti vše volnosti za úsměv.
56
Kam, kam se poděly ty housle s písněmi?
Kdes praskly, shnily pak – je dávný tomu čas.
Však o té pohádce jak myslím, zdá se mi,
že housle čarovné ty slyším zníti zas.
Že spjati doposud, je tisknem’ k sobě blíž,
a co v nich znělo dřív, že zní v nich ještě dnes
ten veliký náš stesk, ta velká naše tíž,
ta touha volně žít, která je duší ples.
Zni, písni naše, zni! Však přijde jednou světsvět,
a čarem tvojím spit, se dotkne prstem úst,
ty svatá útěcho těch našich teskných let,
on těžko pochopí, jak mohla’s tady vzrůst.
Pak světem rozletí se, světem dalekým
tvá nota vítězná a naše radost v ní –
však dnes buď ještě dost, když vroucím hlasem tvým
se aspoň někdo z nás tu ze sna probudí!
57
HOVOR VĚŽÍ.
Když noc šla tichem pražských měst
a pod ní spal svět celý,
dvě věže Týna v moře hvězd
se týčily a bděly.
A řekla jedna: Bez snění
dnes trávím noc tu tmavou,
pohádek řad a vidění
mi starou táhne hlavou
Já slyším rohy, kotlů třesk
a křik se vzduchem nésti
a vidím turnaj, kopí blesk
tam dole na náměstí.
58
A druhá: Vidím lešení –
meč blýská – výkřik bolu –
a dvanáct v krve prameni
se hlav tam válí dolů.
Tu první: Záře děsné zřím,
jak nebe když se taví,
a ze spálenišť vidím dým
se zvedat černý, čpavý.
V tom blýskl v dálce rudý jas:
Hleď, žhavý drak zas lítá!
Ne – řekl klidně druhé hlas –
buď zticha již – to svítá!
59
VEČER U BELVEDERU KRÁLOVNY ANNY.
Již poslední sjel slunce zlatý šíp
skrz dlouhou alej. Na vše padá šer.
Královny Anny tichý belveder
jen svítí v stínech kaštanů a lip.
Již město v hloubi halí podvečer,
zde mezi květy dýchá se to líp,
teď několik hvězd vzplálo, noci dcer,
teď hvízdnul pták, teď někdo vraty skříp’.
To z procházky ve stínech starých stromů
se k belvederu zvolna vrátil domů
v svém modrém šatě starý invalida.
A svatovítským zvonům, jež se shodly,
jak ve chrámě, když lid se s knězem modlí,
sbor zvonů z hloubi vážně odpovídá...
60
MOTÝL.
Zavedla jej vzdušná cesta
s lučin, po nichž stýská se mi,
a teď bloudí spletí města,
náměstími, ulicemi.
Letí, letí, neví kudy,
pod ním hučí vírem davy –
venku země plane všudy,
jedna zář a květ je smavý.
Letí, letí, nikde květu,
ani větve nikde není,
kde by ustál ve svém letu,
složil křídla v unavení.
61
Umdlévá již jeho veslo
v nehybném a těžkém vzduchu,
jakoby sem nezaneslo
jaro ani tichou tuchu.
Letí, letí... Z bílé školy
školáci se hrnou s křikem,
už jej shlídli, ve svévoli
čapky za ním letí mžikem.
Děti! Touha vyšší svede,
motýl jste, jenž městem letí,
jak jste smutné, jak jste bledé,
jak jste chudé, drahé děti!
62
MALOSTRANSKÁ HOSPŮDKA.
Prastarý dům divné stavby uličky běh uzavírá,
jež se kroutí, úzká, šerá – krok tvůj tichem zní a zmírá.
Hvězdáři dal svému kdysi císař Rudolf dům ten darem,
věky přešly – ale něco dřímá z nich v tom koutě starém.
Po kamenných úzkých schodech stoupáš stále výš a výše,
ze všad stáří, opuštění vlhkým stínem na tě dýše,
ale náhle blýskne nebe, v zeleni se zámek bělá,
na terase staneš zdiven, pod tebou je Praha celá.
63
Celá Praha: moře domů, rudých střech a šedých věží,
kopulí a divných štítů, na nichž slunce záře leží,
oblouk mostů, proužek řeky, modravá jež v dál se vine,
tmavý Petřín, starých zahrad palácových kouty stinné.
Odtud v krásu hvězd se nořil Rudolfův snad hvězdář kdysi,
hospůdka teď jako hnízdo vlaštovčí tu v létě visí,
z předu velký obraz Prahy, rudé hradby zámku vzadu,
jehož oken dlouhé řady světélkují při západu.
S terasy jdou úzké schody na vinici do hluboka,
hloub a hloub jdeš, jako divem přeletěl jsi do rokoka,
ve starém jsi panském sadu, kamenné kde schody dvojí
se dvou stran se na terasy stále níž a níže pojí.
Schody jsou již vyšlapány, rozvaleny někde leží,
přes kameny tráva bují, zarůstá je, hustá, svěží,
do koutů se býlí chytlo, a keř mnohý polosvadlý
v žáru slunce tiskne sněti teras černé na zábradlí.
64
A jak oko přes terasy v paláců se dvory dívá,
ve svět paruk, pudru, copu duše tvoje maně splývá;
zdá se ti, že hedváb šatů náhle kolem tebe šumí,
ale to jen šustí tráva mezi starých schodů rumy.
Jakby zrak ti dívčí, modrý, věky mrtvý blýsknul, zdá se,
jak se kdysi smál tu štěstím, rozkoší v své mladé kráse,
ale to jen modré hrozny odevšad ti z listí kynou,
opředené jak ty časy, dávno prchlé, pavučinou.
A ten každý vína hrozen, lákavý a usměvavý,
jako když ti v záři slunce sálající vlídně praví:
Všecku radosť přešlých věků, ztraceného dávno žití
sladké kouzlo, žár a rozkoš můžeš z mojí krve píti!
65
STARÉ DOMY.
Ty staré domy mizí, jež po věky tu stály,
kde úzké byly schody a tmavé celý den,
kde pod Kristovým křížem lampičky rudé plály,
kde strašívalo kdysi – již mizí, rýčů plen.
Jak vlna by je spláchla, ty domy trpasličí,
ty obrázky s jich čela i zubovatý štít,
teď činžák s levnou zdobou tu kopule své tyčí,
zkad filigranským oknem piano slyšet znít.
Ne, nemyslím, když starých jdu hradeb po úpatí,
jak i s tím domů rázem se lidé změnili,
já na vás vzpomínám si, ó, stařečkové zlatí,
již dávno, dávno spíte už na dně mohyly!
66
Na vás, již v starých domech jste mnohá léta, zimy
svůj život celý žili, jenž prostý byl a tich,
a měli jste je rádi a duší srostli s nimi,
a oči otevřeli a oči zamkli v nich:
Jak srdce by vám vzkřiklo, a slzy tekly tváří,
a jak by k prsům padla vám vráskovitá líc!...
I vlaštovka tak vzkřikla, jež odletěla v září
a v dubnu nenalezla tu hnízda svého víc.
67
HRADČANY V MLZE.
Jak gigantický matný stín se šeří,
co nad městem jde večer, na západu
jak v pohádce, jíž sladko se tak věří,
věž dómu, vížky, známý obrys hradu.
A přes Letenskou stráň, kde žloutnou stromy
a zrudlé keře nezachví se zpěvem,
a přes řeku, v níž slunce svit se lomí,
sám hledím zase, starým dojat zjevem.
Tak, Hradčany, vás vidět je mně milo,
když hudba listí provází mě říjnem,
neb co jste víc i s tím, co ve vás zbylo,
než velkým, dálným, pohádkovým stínem?
68
Však dnes i v městě slunce ještě leží,
a vy při každém mizíte mi kroku –
já nevím, zdali nezřím vašich věží
pro bílou mlhu či pro vlhko v oku.
69
PALÁCE.
Jsou staré tiché paláce,
jež po celý rok zavřeny,
a tráva svěží chytá zde
se kolem mezi kameny.
Ti, jichž tu visí znaku štít,
se honí cizím po kraji
a pro tu zem svou ani lid
už jiskry lásky nemají.
Tak paláce jak v zakletí
tu leží – srdce kamenná,
a zimním větrům odvětí
jen v starých klenbách ozvěna.
70
Však uvnitř v sálech, jak to mrav,
vstříc minulosti vane dech,
tam řada pánů, řada hlav
na začernalých obrazech.
V jich tváři vrásek tisíce,
a v oku jiskra ohnivá,
a pánů těžká levice
na jílci meče spočívá.
Ti pro tu zem svou trpěli,
ni v boji, jenž byl zoufalý,
ni před katem se nechvěli
a pro tu zem svou skonali.
A vnuk již nezná dědů kout
a nepozná ho do stáří –
snad že se bojí pohlédnout
těm starým přec jen do tváří!
71
LEGENDA O HUSITSKÝCH VOZECH.
Jako hromu burácení
přes mračlivá nebesa,
přes brázdy a přes kamení
hřměla jejich kolesa,
hrozivá a obrovitá,
tu se rez, tam krev se chytá,
a zas v slunci blesk se mih’
na jich osách mohutných.
Hned tu stojí jako skála,
rudý kalich nad ní vál,
žhavá záře za ní vzplála,
a již zas se řítí dál
72
strašlivých těch vozů řada,
na balvan tak balvan padá,
valí se vstříc záři, tmám
těžce jako osud sám...
Znikla vozů jízda hrozná
v minulosti jako v snách,
nových věků syn ji pozná
jenom v starých kronikách;
i ta píseň velká, smělá,
která v koles rachot zněla
jako samé bouře dech,
nechví se již na retech.
Ale básník nové doby,
zapadaje do snění,
otevírá staré hroby,
vidí v jasném vidění
vozů těch let velkolepý,
na jednom z nich vůdce slepý
jako titán výš se zved’,
knihu v ruce, kyne v před.
I ten přízrak zmizí v mále,
ret však v bázni oněmí,
je mi, jak bych slyšel stále
dálný rachot pod zemí.
73
Nechť ty vozy se svou tíží
vzdalují se nebo blíží,
cítím, že to dosud zem
duní jejich ohlasem.
74
PŘED SOCHOU JIŘÍKA Z PODĚBRAD.
(Motiv z výstavy 1891.)
Boj sílu dává, líný klid je morem!
A jestli národ jiný mohl hřát se
a v záři růst, vždy vítěz, druhých vládce:
my rostli jsme jen zápasem a vzdorem!
Tak bylo u nás od pravěku skorem
a bude vždy: v té živlů sporné hádce
my porosteme vlajným pod praporem.
Dnes vzdor náš zve se: Sto let naší práce!
Před prací naší, Jiříku, ó králi,
se zvedáš ty! A z blízka jako z dáli
tvůj přišel lid, zdráv přes hrom, blesk a chmuru
Ó, králi, viď, že poznáváš jej zase,
a že je týž, jak když jsi ve zápase
svým koněm trh’ a vzkřiknul: Děti, vzhůru!
75
VEČER U ŘEKY.
Jdu, cítím zápach vody. Řada vorů
je spjata k stromu, jenž se k vodě chýlí;
mdle svítí řeka, plyne bez vln sporu,
jí v letu div se racek netkne bílý.
Zvuk pily ostře parnem zní a kvílí,
a žár jak padá v klad a polen horu,
ten dříví dech, jenž z ohrad táhne chvílí,
mi připomíná vůni starých borů.
Na člunu, který dnem svým vzhůru leží,
školáků chumáč usadil se svěží,
a zpívá, výská drobotina bosá.
Pak tichne všecko. Slyšet zvony z Týna,
a na Letné mře poslední hvízd kosa.
Nad zámkem slunce rudě dohasíná...
76
LEGENDA O DOKTORU KYTLOVI.
Žil kdys v Čechách doktor Kytl –
už to moře časů –
do tenat se kouzla chytl,
zapsal duši ďasu;
znal však, jak se nemoc škrtí,
před nosem bral lidi Smrti,
a to bez zápasu.
Z blízka, z dáli – k němu vlekl
se kde jaký chorý,
doktora se neduh lekl,
třeba nebyl sporý;
doktor, jak už byl by duchem,
k pacientům lítal vzduchem
přes doly a hory...
77
Stonal v Praze mocný hrabě,
kolem lože kmitla
se už Smrt, již dýchal slabě –
povolali Kytla;
a ten přihřměl po oblaku
na svém plášti jako v mraku,
nová naděj svitla!
Ve vratech však sluha měří
od hlavy jej k patě,
zdrželi jej blízko dveří:
„Kam v tom sprostém šatě?
V kabátě tom, patří v smetí,
nelze jíti ke hraběti,
jiný čeká na tě.“
Oblékli mu kabát drahý,
doktor slova nedí,
u hraběte stáhne tahy,
mlčí jen a hledí...
„Nuže, promluv, budu zdravý?“
– Čertův kabát! – doktor praví –
nedá odpovědi!
Přinesli mu kabát starý,
doktor začal tříti,
78
mazat, klnout: Smrti, vari! –
vracelo se žití;
doktor domů lít den druhý,
hrabě mohl mezi druhy
vesel jíst a píti!...
Byl to chlapík doktor Kytl,
pravzor kouzelníka,
že se dnes tu neocitl,
škoda převeliká!
Co se v Čechách našich lidí
za svůj prostý kabát stydí,
za jiný jej svlíká!
Místo aby, hrdosť v čele,
řekli v panské síni:
Chcete-li nás – vemte celé
i s tím, co nás viní;
nechcete-li – dobře taky,
čert vem pýchu i ty znaky –
tací jsme, ne jiní!
79
U KARLOVA.
Rád vyjdu z víru bouřných tříd
a zbloudím v ulic sítě,
kde můžeš klidně jít a snít
a nikdo nebudí tě.
Kol zahradní jdu hradby v snách
a myslím v stínu její,
jak za ní slunných po stezkách
se blázni procházejí.
A domy v mrtvé ulici
jsou smutné nemocnice,
kde v duchu zříš, jak trpící
se svíjí, stenajíce.
80
Dál nalezinec stojí tich,
a chmurný dům všech větší,
kde padlé ženy na ložích
se chvějí v hrozné křeči.
A nejdále báň Karlova
se klene v směsi domů,
a barva její nachová
se mísí v zeleň stromů.
Kdo jde tu, jde tak zamyšlen
a jde tak bez úsměvu,
ten v chrám a ten do chmurných stěn
jde k chorým na návštěvu.
Vůz zadrčí a zastaví.
Hlas zvonku zazní ryzí...
již otevřeno... churavý,
hle, nesen v dům... vše mizí.
A dále zpívá pták, a strom
dál šumí ze zahrady...
Jak společnosť se v koutě tom
to divná schází tady!
Ten kout jak dno, kam padne kal,
kam bídu, hanbu, hoře,
81
co vlna shltla, vichr vzal,
si skládá hrozné moře.
To věčné moře života,
jež dole se tam pění,
kde lodí sta se stroskotá
při bouři každodenní.
Ty domy, jež tak černavy,
jež tají klín svůj zraku,
jsou na dně moře přístavy
těch bídných lidských vraků.
A nechť i chvíš se v závrati,
a srdce chví se v křeči,
sem musíš jít a hledati,
moderní potápěči!
82
CESTOU TOVÁRNÍ ČTVRTÍ.
Krajina táhlá, rozjetá hlína,
kolejí pruhy, na nich rez,
v šedivé mlze pozdního října
komíny trčí do nebes.
Povozů plných vleče se tíha,
do mlhy padá černý dým,
všude to hoří, leskne se, mihá
velkými okny, kam jen zřím.
Zahlédneš oknem hřídele strojů,
široký řemen transmissí,
nových těch dramat, života bojů
černavé, chmurné kulisy.
83
Slyšíš jen lomoz, skřípání káry,
oddýchat slyšíš stroje píst,
údery kladiv, syčení páry,
bzučení kola, píšťal hvízd.
V dálce se někde ozvaly zvony,
kladiv je rány přehluší.
Padaly k zemi šedých mlh clony,
a mně stesk divný na duši.
Kladiva rány, kam jsem jen přišel,
duněly stále v uších mých:
bylo mi úzko, jako bych slyšel
jedinou píseň budoucích.
84
Ó, VENKOVANÉ!
Ó, venkované, chci vám stisknout ruku!
Rád vídám vás, když v město zabloudíte,
když v bledých lící směsi, vřavě, hluku
se vaše tváře mihnou rázovité.
Jak těšíte se, dětskou touhu v zraku,
zas na to vše, co viděli jste v mládí,
a rychleji než hřmící kola vlaku
jak vaše touha k staré Praze pádí!
Však podkůvkami dlažbu tepajíce,
vy jdete davem jako vytržení,
cos jako stesk vám lehá v smědé líce,
a čtu vám v očích: Ne, to Praha není!
85
Pak na chvíli vás orloj starý baví,
a přes most jdete – obraz Hradčan vzadu –
a krok váš volný, těžký, kolébavý
se šine vzhůru ke starému hradu.
Tu opřete se o zeď, hrad jež vroubí,
nechť slunce pálí v široké vám plece,
a na město se dívajíce v hloubi,
se usmíváte: Je to ona přece!
86
LEGENDA O STAROMĚSTSKÉM ORLOJI.
Spal národ, – orloj nebil mnohé věky.
Ve stínech, tichu, stopy krve v líci,
jež v koši zbledla nad peřejí řeky,
šli v dlouhé řadě naši mučenníci
tak noc co noc kol něho v bílé páře,
a jejich roucha nočním chladem vlála:
když k němu přišli, zastřeli vždy tváře:
spal národ – rafij na orloji stála.
Teď v půlnoci když plíží se tu řadem,
vždy vzplanou věrou mrtvé jejich oči.
Věk nový! Národ neudolán chladem!
Hle, zlatá rafij orloje se točí,
87
jak hodiny jdou, dni a noci s nimi,
jak nových roků slavné táhnou vjezdy,
a zima jaro, jaro honí zimy,
a slunce plá a kolem krouží hvězdy...
Věk dýchnul jarně přes mrazivá pole.
To víru v oku, sílu lásky v hrudi,
šli spícím krajem naši apoštolé,
tak nadšení, tak prostí a tak chudí,
zář plála svatá z duše jim i líce,
ti zvedli z lásky povržené dítě
na prahu chudých... Jasní se vždy více,
je den a není – jako na úsvitě.
Sic zvolna jen jak rafij ta jdem’ k předu,
vždy ještě smrť nám kývá, o klid loupí,
co naše je, dál svět ten jako z ledu
nám odpírá, žid tvrdý to a skoupý;
však nikdo již nás nezastaví v boji,
jsme dále dnes a dále budem’ zítra –
slyš, kohout volá starém na orloji,
jak zář by tušil budoucího jitra!
88
DVA VĚKY.
Jdu uličkami, v kterých vždy se stmívá,
jak úzké jsou a jak s nich stáří kývá,
pod zámkem a pod dómem s hrdou věží,
kde naše sláva, stará sláva leží.
Řad nízkých domů, šedý palác tady,
je zamlklý jak opuštěné hrady,
blíž portálu se modlí žebrák slepý,
a na erb hnízdo vlaštovka si lepí.
Arkýře, brány, podloubí tu stmělá,
a do náměstí obrácená děla.
Jak ticho, jak vzduch ze zahrad jde vonný!
A tichem duní svatovítské zvony.
89
Jdu blíže k řece. Z daleka mi šumí
jak na pozdrav, jdu v hlavě staré dumy;
jsem na mostě, pod ním se valí řeka,
a za ní oko překvapeno těká:
Sta štíhlých domů přede mnou se bělá,
a na všech leží slunce záře skvělá,
sta oblouků, sta věží se tam zdvihá,
a holubů dav nad městem se mihá.
Zpět pohlédnu za široký pás řeky.
Tam naší slávy, tam i pádu věky,
zde zář a ruch a život – tam jen rovy.
Buď požehnán, buď pozdraven věk nový!
90
LEGENDA O STARÝCH PRAPORECH.
Spiti slávou, k chloubě věrným, pokořeným na vzdory
pověsili vítězové v chrámě starém prapory;
národ dávno povstal z prachu, který jeho krví zrud’,
prapory však „naNa Slovanech“ visí v chrámě doposud.
Visí tam jak charé stíny, které vrhá přešlý věk,
jako z dlouhé vlečky Smrti zachycený útržek,
jako světlem roztrhaných mraků zbytek poslední,
nad hlavami jenž nám leží, než se plně rozední.
Prapory to nejsou více, praporů to dávných cár,
který jak čas kolem duje, sám se tratí, vetchý, stár;
91
snad už den je blízko, blízko, kdy se celé rozpadnou,
a v zem celou blýskne jitro velkolepou září svou.
Z našich rukou, z našich srdcí vyšlehne ta jitřní zář,
v zatmělou loď chrámu vnikne, přeletí i přes oltář,
prapory, jež nad ním visí, mdloby naší znamení,
zmizí jako pohlceny v záře vroucím plameni.
Stráví se a zniknou v prachu dle té sladké pověsti,
zmizí stíny minulosti, poslední vzlyk bolesti,
přes oblohu prostou mraků, vysokou a modravou
nový prapor lepších časů zašumí nám nad hlavou.
92
OBSAH.
Strana
Věnování 7
Svatovítská věž11
Vyšehrad 12
Minulosť 14
Tichá ulice 15
Svatovítský dóm 17
Nový svět 19
Pražská legenda 21
Léto v městě 23
Zima v městě 24
Legenda o Rolandově rohu 26
Na starém hřbitově židovském 28
Pod zbytkem starých hradeb z jara 30
Smutná okna 33
U Hálkova pomníku 35
Legenda o Faustově domě 38
Felix Sójkowski41
Jsme jako velký, starý zvon 42
Na nábřeží 44
[93]
Strana
Dům slepců 46
Noc nad Prahou 48
Holubi 50
Z ulice 52
Hnanci 54
Legenda o Daliborových houslích 56
Hovor věží 58
Večer u belvederu královny Anny 60
Motýl61
Malostranská hospůdka 63
Staré domy 66
Hradčany v mlze 68
Paláce 70
Legenda o husitských vozech 72
Před sochou Jiříka z Poděbrad 75
Večer u řeky 76
Legenda o doktoru Kytlovi 77
U Karlova 80
Cestou tovární čtvrtí 83
Ó, venkované! 85
Legenda o staroměstském orloji 87
Dva věky 89
Legenda o starých praporech 91
E: js; 2002
[94]