NA STARÉM HŘBITOVĚ ŽIDOVSKÉM.

NA STARÉM HŘBITOVĚ ŽIDOVSKÉM. J. V. Sládkovi.
Tam venku, za zdí jen, kramářský víří ruch, ve špíně uliček tam hnízdí hřích a puch, a bída skrývá se a rozlézá se v Ghetto – zde vlhká vůně trav a ticho, jakby vkleto. Ten hřbitov prastarý zde města uprostřed jak tmavé jezero, o kterém neví svět, tu jak bys vlnami byl stržen ve svět jiný, jak kámen, jezera když padne do hlubiny. Kol spousty náhrobků ti zašlých hledí v líc, jich písmo vtesané, znak mizí víc a víc, a kámen na kámen se tlačí tu a tísní, ten bílý doposud a onen pokryt plísní. 28 Ten stojí dosavad a druhý povalen, a jiný za ním již se kácí z řady ven – pár drobných kamínků naň dala čísi ruka – ten zvětral, onen, žár jak praží na něj, puká. A vše to zakrývá a halí moře trav, nad spoustou kamenů se tyčí bolehlav a všecky přerůstá... S akátem dolů chýlí se v divých houštinách a klenutích bez bílý.. Ten kout je zapadlý a pustá mrtvých čtvrť, však divem přírody v něm život vřevře, ne smrť, hle, žena usedla si na trávník tu svěží, ne oněch mrtvých klid, sen svého děcka střeží. To není hřbitov již, to divoký je sad, v nějž jakby kamenů jen divných déšť byl pad’, kde sluha chrámový, v té opuštěné hluši, na černých kamenech si bílé prádlo suší. Nad bílým prachem těch, jimž nejsladčej’ zněl kov, teď zpívá z jara pták, jenž sletí na hřbitov, a v záři dubnové, kam pohled tvůj se stočí, rabínské moudrosti se smějí fijal oči... 29