LEGENDA O FAUSTOVĚ DOMĚ.

Antonín Klášterský

LEGENDA O FAUSTOVĚ DOMĚ.
Jako prázdný, mrtvý, němý, stojí starý Faustův dům, máj, jenž kol se snáší k zemi, nevzbudí jej z tichých dum; v šeru jako v lesku záře stojí, vnořen v báji svou, jako duše samotáře nad snů vlastních hlubinou. Jinak bylo v dávných letech, světla plála v duchů rej, kámen holý pučel v květech, z par kmit’ svůdný obličej; 38 v tichou hudbu čarozvukou časem ostrý vpadnul checht, a Faust, trýzněn žízní, mukou, do skrání tu vrýval neht... Přešly věky – poetický přísvit smetly domům s čel, ale divno! bolBol jen lidský do Faustových zavřen cel; nad tím domem osud visí bez proměny v každý čas, tam, kde trpěl člověk kdysi, po staletích trpí zas. Ironicky zní ta shoda, kde před řadou bájných let vším, co v nitru lidstva hlodá, zachvít chtěl se lidský ret, kde po všem pjal ucho chtivé pochybami štvaný duch, po staletích jako dříve člověk stojí – něm a hluch. A dům starý na náměstí zamčen, ztracen do snů svých, jenom v čas, kdy listí chřestí v smutných nocích podzimních, 39 příšerný ston vzbudí spáče, ze sna v ráz je vyleká: větru hlasem Faust tu pláče zas nad bídou člověka. 40